Kdo se bojí starého hradu
Dopis starostovi Hockemu
Dobrý den pane starosto, rád bych se s Vámi podělil o nějaké zážitky z místní knihovny v Turnově.
Úvodem: Katalogizace. Oficiálně se knihy katalogizují v Souborném katalogu ČR (SKČR) spravovaném Národní knihovnou ČR., kde se po dodání údajů z místní knihovny titul objeví v 3 – 7 dnech. Bohužel nikde není uvedeno v jaké lhůtě mají knihovny údaje do NK dodat. Za normální situace katalogizace knihy (výběr údajů pro SKČR) ve slušné knihovně trvá se vším všudy týden, dva, tři. Poté se kniha zařazuje mezi knihy půjčované klientům. Viděl jsem ale i katalogizaci v knihovně provádět dodatečně, když už se kniha půjčovala:"Přeci tu knihu nenecháme tady v šuplíku, když ji lidi chtěj´. Uděláme to podle času. Prostě si ji z regálu půjčíme." Není ale žádný problém (když se chce) celou záležitost v knihovně protahovat řadu měsíců (do nekonečna), v praxi to je jednoduchý, ale velice účinný způsob, jak se zbavit nežádoucího autora, nebo jím nabízené publikace.
Moje knížka o Valdštejně vyšla koncem ledna 2026, okamžitě jsem vyrazil do Knihovny U nádraží. Napsal věnování jejím čtenářům. Peníze ? Jako obvykle zdarma, přeci po Turnově něco nebudu chtít, vždyť jsem tady doma, že jo. Slíbil jsem dát i další výtisk do regionálního oddělení nové knihovny.
Po čase jsem se v Knihovně U nádraží ze zvědavosti zastavil: "No, né, knížka ještě zařazená není, provádí se katalogizace." Ztuhly mi rysy: " A, jak dlouho to bude trvat? " Jóóo.. to my nevíme". Další dotaz po měsíci se stejným výsledkem. Po dalších čtyřech měsících opět nic nového. I v hlavní knihovně mi řekli totéž. Já tomu oponoval příklady z jiných knihoven. Nakonec jsem prohlásil, že už jim nic nedám (žádnou další knížku) a se slovy: " ...prosím, vyřiďte to panu řediteli." jsem odešel. Co tam. Že jo. Přestože diskuze byla značně vzrušená, k žádným invektivám ze žádné strany nedošlo.
Vrátím se trochu do minulosti, ty dvě dávné nabourané přednášky v Knihovně U nádraží už ale připomínat nebudu. Konkrétně: Loni v lednu (22. 01. 2025) jsem na účet OJKT (OS Paměť), kde stejně jako v knihovně šéfuje pan Kříž, poslal 5000 korun českých, jako dárce jsem ale uvedl svého dědečka, dávno zesnulého řezníka Medka z Pouště nad Brodem. O slávu mi nešlo, chtěl jsem ten sborníček trochu podpořit, je to takové moje "díťátko". I ten úvodní článek v prvním porevolučním čísle byl ode mne. Letos jsem chtěl peníze poslat opět, jenomže ta katalogizace mne zastavila. Díky bohu za to. Raději to dám na Klokánky, do Turnova už nic.
V jičínském knihkupectví U Pašků jsem knihy v pohodě prodával asi patnáct let. Letos v lednu, přesně v době kdy vyšel "Valdštejn", se tam změnila majitelka. Já jsem se o tom dozvěděl až několik dní poté, když jsem tam dorazil s čerstvě vytištěnými knihami. S novou majitelkou Mgr. Martinou Křížovou, (Kde jen jsem tohle jméno slyšel ??? To nemůže být náhoda.), se mi přes několik pokusů ale žádný kontakt navázat nepodařilo. Výtisk knihy, který jsem jí jako vzorek na ukázku v obchodě ponechal, zmizel nenávratně kdesi v neznámu. Na rozdíl od M. K. předchozí majitelka paní Čermáková byla seriozní a poctivě vypracovala závěrečné vyúčtování prodaných knih a peníze mi poslala na účet. Dodatečně bych jí chtěl poděkovat.
----------------------------------
Co dodat pane starosto? Dovedete si představit jaká to je pohoda dělat nějakou přednášku někde u přátel. Dovedete si představit mít v sále skoro stovku lidí a když po dvou hodinách končíte, tak se z tichého sálu ozve nesmělý hlas: "A bude ještě něco ??????" Nebo když po akci v krajině končíte v hospodě. Těm lidem je úplně jedno jestli máte titul či ne. Pro ně platí úplně jiné hodnoty. Dále: Dnes (ve čtvrtek 28. 5.) se na radnici v jedné místnosti úplně náhodně setkalo asi dvě třetiny členů závodního výboru ze Sklostroje v devadesátých letech. Bylo to nádherné setkání, přestože jsme se léta neviděli, stále nás spojuje ta spousta společné práce. Odpoledne pak na náměstí, všude mnoho známých tváří. Kamarádů. Úsměvů. Nikomu jsem nemusel říkat, kdo jsem, co jsem, co za mnou je. Lidé mě znají. Včera jsem byl v Brodě na třídním setkání po 65 letech od "devítky". Přišla i bývalá paní učitelka. Fantastická atmosféra. Ty poslední dny, to byla pro mne ohromná odměna za tu všechnu práci. Co nějakej Jarda Kříž. Kdo to je? Úředník. Váš úředník. Karavana jede dál.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Předpokládám, že nebudete nic namítat, když tento text pošlu některým mým přátelům. Mám právo se bránit. Uvažuji, že o celé záležitosti budu informovat i úřad NK.
S pozdravem "Za Turnov zdravější" se loučí L. Šourek, držitel Čestné plakety Fr. Palackého.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pan starosta na maily neodpovídá, pan Kříž mě za zády obešel širokým obloukem, když jsme se náhodně měli potkat na Turnovských trzích. Myslel, že o něm nevím. Na jedné straně mě pronásledují, ale přímo potkat se mě bojí. Jsem rád, že jsem tu knížku napsal.
------------------------
Vzpomínka na budoucnost.
Není už příliš lidí, kteří pamatují, jak jsem v Pelešanech míval knihovnu. No, knihovnu, byla to větší skříň v šatně místního kulturního domu. Základem bylo asi 50 vyřazených knih z turnovských (ještě českých) kasáren. Dalších, asi dvě stě bylo zapůjčeno z městské knihovny v domě dnešní Žluté ponorky. Z těch dvou stovek jsem část čas od času naložil na káru a ve městě je vyměnil za jiné. K tom jsem měl ročně pár korun na vlastní nákupy. Takhle jsem to dělal asi sedm let, potom přišla normalizace. Z Hradce tehdy přišel "befel", co se má vyřadit. Co teď. Šéf, pan Alt (Otec Dany A. pozdější ředitelky.) si mě zavolal do hlavní knihovny. Když jsem tam přišel, zastihl jsem ho v kanceláři stát před velikou pohovkou vysoko zarovnanou knihami. Bylo tam všechno možné. Knihy o přírodě, literatuře, umění. Zahlédl jsem tam i jednoho Solženicina. Pan Alt se ke mně otočil, natáhl ke mně ruce: "Koukejte pane Šourek, já to musím všechno sepsat, udělat tři kopie, zabalit a poslat do Hradce." Slzy mu tekly po tváři. A tak jsme tam stáli, drželi se za ruce a brečeli. V 89´jsem zvonil klíči, aby se to už nikdy neopakovalo.