Karel Čermák

                                                          Znalec a milovník místní historie Bozkov 

Karel Čermák - hasič, spisovatel, fotograf, sběratel pověstí navarovského kraje, ale také člověk s mnoha zdravotními problémy. Obdivuji jeho droboučkou ženu, na kterou zbývá vykonávat i to co Karel dávno nezvládá. Poznal jsem je někdy koncem devadesátých let stejně jako Stanislava Hlavu. Stejný byl i důvod - místní staré železářství. I díky Karlovi se mozaika jeho historie rychleji skládala. K historii rodného kraje se vážou i dvě drobné knížečky Bozkouských přitrefuňků sepsané se Stanislavem Hlavou. Třetí, věnovaná Pověstem Navarovského panství napsal Karel Čermák na památku svých prarodičů sám. Oni totiž ani jinak nemluvili. Zapomenout nesmím na další Karlovu lásku, totiž hasičský sbor, kde vykonával funkci rozhodčího při soutěžích. Sepsaná Kronika hasičstva semilského okresu, to už byl jenom takový bonbonék na završení.

--------------------------------------------------------------------

  Následující ukázka je z knížečky Bozkouský přitrefuňky, kterou Karel napsal, spíše sestavil se Stanislavem Hlavou. Přitrefuněk, to je něco, co se přihodilo, přitrefilo: 

                 Kerkaučí skála

  Někerý místa v našem vokoli maj zajímavej názeu. A eště zajímavější je pátrat po jeho původu. Něgde to je zřejmý z ména - Zemanova cesta, Balatkova rokle, ale něgde to je vopraudu k zamyšleni.

Určitě znáte Kerkaučí skálu. To je skalisko kousek pod Posseltovou fabrikou, selnice se kolem ni točí. Že by tam kdysi bejvalo hejno kerkaucu? To asi ne a tak se nám začne na mysel dráť druhá varianta vzniku názvu. 

Kdysi dávno bejvaly u nás túze špatný roky. Na polištěti nenarostlo a třeba eště vodněkad přilítla morová rána. Ta potom zesláblý lidi posílala na onen svět jennoho za druhym.

Třeba v naší obci žila jenna chudičká rodina, jejich jedinej majetek bylo hejno věčně hladovejch harantu. Starej ďál pacholka ve statku, a to za pár grošu. Eště, že mu pro hromadu haverlantu prodávali mlíko lacinějc. Ale nemoc si nevybírá, jennoho dne neustal ráno z lože a za pár dnu ho vonnesli na márách. Zlá doba nastala pro rodinu, dyž jedinej živitel odešel. Pár dnu to hospodyně jakž takž snášela, ale dyž onemocnělo pervní dítě, už to nezládla.

U chalupě, kde nebylo ani na krajíček chleba, nebylo ani na doktora. Tak h době, kdy nemocný dítě upallo do agónie, zrodil se ni v hlavě hroznej nápad: Zabalila ho do plachetky a vydala se s ním na tu skálu, tenkrát ještě nepomenovanou. Chvíli se eště snad rozmejšlela, nebo se s ním loučila a potom ten nebohej uzliček hodila dólu. Jen tupej náraz zvěstoval vokolí, že se tu stalo něco neobvyklýho.

S vočima pelnejma selz se dopotácela domu. Když za několik dnu našli nebožátko mertvy pod skálou, poznali vodkad pochází, a zanesli ho matce. To byl konec jejiho trápeni, ten hroznej pohled nevyderžala a puklo ni serdce. Vod tý doby pomenovali skálu po tomhle tragickým příběhu, kde hlavni roli sehrála kerkauči matka. Esli byla opravdu kerkauči, nebo ni k tomu dohnaly okolnosti, zvažte sami.

HHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHH