Část čtvrtá: Sochař Novák,
Jelínkovy sochy
Materiál
Jelínkových soch na valdštejnských hradních mostech byl
v devadesátých letech 20. století na konci své životnosti.
Podle názoru sochaře Jiřího Nováka jediným způsobem, jak sochy
zachránit, bylo jejich přemístění pod střechu a vytvoření
replik, které by zaujaly opuštěná místa na mostě. Zájem o
originály mělo turnovské Muzeum Českého ráje, kde pro ně chtěli
zřídit společnou expozici s obrazy malíře Hertla. My na hradě jsme samozřejmě bránili převezení soch
někam jinam. Podle našeho názoru měly zůstat pokud možno
v místě, kam byly původně určeny. Navrhovali jsme postavit
sochy do kostela na hradě. Do toho zase mluvila katolická církev,
které se kostel po opravě měl předat.
Tehdejší vikář Hladík byl trochu silnější člověk, nějak před čtyřicítkou. Umístit sochy do kostela se mu příliš nechtělo. Nejprve ale přišlo na pořad svěcení kostela. Klobouk z kazatelny kvůli restaurování a zlacení byl tehdy u Krouzů v Dolní Olešnici u Trutnova. Čas běžel a klobouk stále nebyl hotov. Nakonec se dohodlo, že se přiveze v den svěcení dopoledne, přičemž obřad se měl zahájit ve čtrnáct hodin. Šofér s dodávkou odjel již ráno, do dvanácti se nevrátil. Blížila se třináctá, klobouk nikde. Vikář hudroval, že kdyby tohle věděl...
Nakonec se klobouk objevil. Fik, fik, a visel na šroubech. Honem uklidit. Začínali se objevovat první návštěvníci, potom církevní hodnostáři. Závěrem svěcení jsme si chtěli zazpívat českou hymnu, byl to nápad Vlastíka Trakala z Doubravic. Já jsem to s ním tehdy šel s církevními představiteli vyjednat. Nepochodili jsme, církev ji neměla v programu. Čeští lidé, kteří na tom kostele léta dřeli, si v něm svoji hymnu nesměli zazpívat. Církev všech...nebo nade všemi?
Zlom se sochami
nastal s příchodem nového turnovského vikáře Václava
Vlasáka. Přivezl jsem ho na hrad hned po jeho nástupu do Turnova v
roce 1996. Po obhlídce a vysvětlení situace prohlásil: "Není
to ideální, ale pokud se mají sochy zachránit, tak z těch
špatných řešení je tohle nejlepší."
Postupně docházelo ke snímání originálů z hradního mostu a k výměně soch. V tom byl se svým jeřábem nepřekonatelný František Drahoňovský z Doubravic. Přesun Jelínkových soch z nádvoří jsem většinou prováděl s kastelánem Kouckým. Sochař Novák chodil až k jejich vztyčování. Zúčastňoval se toho občas i jeho spolupracovník Jirka Číhal, který k němu po studiu nastoupil.
Pro transport jsme nejprve z lešenářských trubek zhotovili dráhu z prvního nádvoří do kostela. Tam se nad místem, kde socha měla stát, postavila z trubek jakási obdélníková klec, vysoká asi 3,5 metru. Z jedné, té menší strany, zůstala otevřená, tudy se do ní na zádech hlavou napřed, zavezla socha. Sochař Novák tehdy vymyslel vozík, který jezdil po vrchních podélných trubkách, a na ten se socha zavěšovala.
Sochu jsme museli nejprve postavit. Byla to dlouhá procedura, v kostele nešlo použít žádný jeřáb. Ležící sochu jsme nejprve pod zády uvázali tak, aby dva konce lana zpod ní směřovaly nahoru ke dvěma "hup-cukům", ručním pákovým zdvihadlům, zavěšeným na příčce vozíku. Socha se pomocí lan vzpřímila asi do poloviny - kdy lanům začaly vadit ruce sochy - a proto bylo nutné ji převázat. Podepřeli jsme ji tedy pod zády, museli jsme ale dávat "sakra pozor", aby se nesvezla. Lana se převázala tak, aby při zdvihání sochy neohrožovala její ruce a hlavu. To se většinou několikrát opakovalo. Socha také někdy visela nakřivo, takže se vázalo znovu. A "hup-cuk" až nahoru.
Nejnebezpečnější částí transportu bylo přesunutí visící sochy nad místo, kde měla stát. Trubková konstrukce se prohýbala - sochy měly víc jak půl tuny - vozík také nejezdil ideálně. Jednou se nám ho nepodařilo uhlídat, jedna strana vypadla a těžký vozík "šel" za ní. Socha "drcla" dolů, naštěstí jen o pár centimetrů. Při této operaci jsme ji zdvihali nad podlahu jen minimálně. Já jsem to odnesl rozbitými hodinkami a pohmožděným kolenem. Pan Novák stojící níž skončil s rozraženým čelem. Stáli při nás všichni svatí...
Sochy navržené Jelínkem měly stát na vyvýšeném místě. Tato
v kostele obtížně realizovatelná podmínka donutila Jiřího
Nováka k návrhu kamenných bloků, vysokých asi padesát
centimetrů, na které se sochy stavěly. Každou jsme museli do té
výšky nejprve vyzdvihnout a potom pod ni podsunout těžký kamenný
blok. Ten se ale na nerovné podlaze všelijak houpal, takže se
musel různě podkládat, natáčet. Potom na něj umístit
podstavec. K tomu ta socha nad hlavou...Někdy se s tím
vším houpala i socha. No, přežili jsme to, i když s odstupem
času se tomu docela divím. Nakonec došlo i k restaurování.
--------------------------
Byl konec listopadu roku 1996. Kostel byl opraven a vysvěcen. Originály soch stály v kostele, most zdobily repliky. Já jsem po patnácti letech na hradě končil. Sešli jsme se u kastelána Kouckého v kanceláři. Kastelán, Jiří Novák, Jirka Číhal, Karel Štrincl - tehdejší "šéf" z městského úřadu, moje maličkost. Otevřeli jsme lahvičku vína, poseděli, povzpomínali...
----------------------------------
Po mém odchodu z hradu už nebyl nikdo, kdo by dost složité vodárenské zařízení dokázal udržet v provozu. Sice jsem tam ještě nějaký čas (víceméně z dobré vůle a zadarmo) chodil vodárnu kontrolovat, ale tehdy na hradě vládla paní Koucká, a té se nelíbilo, že mám ještě od hradu klíč, a kastelán - já nic, já muzikant, to ona - mi to vyřídil. Klíč jsem položil a odešel.
Po této epizodě se primitivní vodárenské zařízení konečně vyměnilo za moderní tovární výrobek. Koucký na hradě ještě nějaký čas vydržel, později ho vystřídala jeho dcera Andrea. Někdy po ní hrad přešel z "kultury" pod odbor Turnovské památky a cestovní ruch. Začaly konkurzy, výběrová řízení. V krátké době se tady vyměnilo několik kastelánů. S některými jsem se znal a nerozuměl jsem tomu, proč museli odejít. Nakonec dostala hrad na starost sama šéfová "Památek" ing. Gruberová. Inu, je už holt jiná doba.
Psáno v počátku roku 2023.
Ladislav Šourek
Poznámka: V jarním konkurzu letošního roku na místo vedoucího "Památek" byla paní Gruberová neúspěšná a novou ředitelkou se stala paní ing. Andrea Berndtová.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámky:
Použité fotografie, posbírané za mnoho let, jsou z mého osobního archivu. Bohužel u většiny z nich již není dnes možné zjistit autora. Jejich dokumentární hodnota je ale nevyčíslitelná. Omlouvám se také za kvalitu některých fotografií, jiné ale nejsou.
O sochaři Novákovi je možné se podrobněji dočíst ve sborníku OJKT č. 3/2013 na straně 181 v článku O mém setkávání se sochařem Jiřím Novákem.