Část čtvrtá: Sochař Novák, 

 Jelínkovy sochy

 Nakonec se klobouk objevil. Fik, fik, a visel na šroubech. Honem uklidit. Začínali se objevovat první návštěvníci, potom církevní hodnostáři. Závěrem svěcení jsme si chtěli zazpívat českou hymnu, byl to nápad Vlastíka Trakala z Doubravic. Já jsem to  s ním  tehdy šel s církevními představiteli vyjednat. Nepochodili jsme, církev ji neměla v programu. Čeští lidé, kteří na tom kostele léta dřeli, si v něm svoji hymnu nesměli zazpívat. Církev všech...nebo nade všemi?  

  Zlom se sochami nastal s příchodem nového turnovského vikáře Václava Vlasáka. Přivezl jsem ho na hrad hned po jeho nástupu do Turnova v roce 1996. Po obhlídce a vysvětlení situace prohlásil: "Není to ideální, ale pokud se mají sochy zachránit, tak z těch špatných řešení je tohle nejlepší."

  Postupně docházelo ke snímání originálů z hradního mostu a k výměně soch. V tom byl se svým jeřábem nepřekonatelný František Drahoňovský z Doubravic. Přesun Jelínkových soch z nádvoří jsem většinou prováděl s kastelánem Kouckým. Sochař Novák chodil až k jejich vztyčování. Zúčastňoval se toho občas i jeho spolupracovník Jirka Číhal, který k němu po studiu nastoupil.

  Pro transport jsme nejprve z lešenářských trubek zhotovili dráhu z prvního nádvoří do kostela. Tam se nad místem, kde socha měla stát, postavila z trubek jakási obdélníková klec, vysoká asi 3,5 metru. Z jedné, té menší strany, zůstala otevřená, tudy se do ní na zádech hlavou napřed, zavezla socha. Sochař Novák tehdy vymyslel vozík, který jezdil po vrchních podélných trubkách, a na ten se socha zavěšovala.

 Sochu jsme museli nejprve postavit. Byla to dlouhá procedura, v kostele nešlo použít žádný jeřáb. Ležící sochu jsme nejprve pod zády uvázali tak, aby dva konce lana zpod ní směřovaly nahoru ke dvěma "hup-cukům", ručním pákovým zdvihadlům, zavěšeným na příčce vozíku. Socha se pomocí lan vzpřímila asi do poloviny - kdy lanům začaly vadit ruce sochy - a proto bylo nutné ji převázat. Podepřeli jsme ji tedy pod zády, museli jsme ale dávat "sakra pozor", aby se nesvezla. Lana se převázala tak, aby při zdvihání sochy neohrožovala její ruce a hlavu. To se většinou několikrát opakovalo. Socha také někdy visela nakřivo, takže se vázalo znovu. A "hup-cuk" až nahoru. 

 Nejnebezpečnější částí transportu bylo přesunutí visící sochy nad místo, kde měla stát. Trubková konstrukce se prohýbala - sochy měly víc jak půl tuny - vozík také nejezdil ideálně. Jednou se nám ho nepodařilo uhlídat, jedna strana vypadla a těžký vozík "šel" za ní. Socha "drcla" dolů, naštěstí jen o pár centimetrů. Při této operaci jsme ji zdvihali nad podlahu jen minimálně. Já jsem to odnesl rozbitými hodinkami a pohmožděným kolenem. Pan Novák stojící níž skončil s rozraženým čelem. Stáli při nás všichni svatí... 

 Sochy navržené Jelínkem měly stát na vyvýšeném místě. Tato v kostele obtížně realizovatelná podmínka donutila Jiřího Nováka k návrhu kamenných bloků, vysokých asi padesát centimetrů, na které se sochy stavěly. Každou jsme museli do té výšky nejprve vyzdvihnout a potom pod ni podsunout těžký kamenný blok. Ten se ale na nerovné podlaze všelijak houpal, takže se musel různě podkládat, natáčet. Potom na něj umístit podstavec. K tomu ta socha nad hlavou...Někdy se s tím vším houpala i socha. No, přežili jsme to, i když s odstupem času se tomu docela divím. Nakonec došlo i k restaurování. 

--------------------------

  Byl konec listopadu roku 1996. Kostel byl opraven a vysvěcen. Originály soch stály v kostele, most zdobily repliky. Já jsem po patnácti letech na hradě končil. Sešli jsme se u kastelána Kouckého v kanceláři. Kastelán, Jiří Novák, Jirka Číhal, Karel Štrincl - tehdejší "šéf" z městského úřadu, moje maličkost. Otevřeli jsme lahvičku vína, poseděli, povzpomínali...

----------------------------------

  Po mém odchodu z hradu už nebyl nikdo, kdo by dost složité vodárenské zařízení dokázal udržet v provozu. Sice jsem tam ještě nějaký čas (víceméně z dobré vůle a zadarmo) chodil vodárnu kontrolovat, ale tehdy na hradě vládla paní Koucká, a té se nelíbilo, že mám ještě od hradu klíč, a kastelán - já nic, já muzikant, to ona - mi to vyřídil. Klíč jsem položil a odešel. 

  Po této epizodě se primitivní vodárenské zařízení konečně vyměnilo za moderní tovární výrobek. Koucký na hradě ještě nějaký čas vydržel, později ho vystřídala jeho dcera Andrea. Někdy po ní hrad přešel z "kultury" pod odbor Turnovské památky a cestovní ruch. Začaly konkurzy, výběrová řízení. V krátké době se tady vyměnilo několik kastelánů. S některými jsem se znal a nerozuměl jsem tomu, proč museli odejít. Nakonec dostala hrad na starost sama šéfová "Památek" ing. Gruberová. Inu, je už holt jiná doba.

                                                                                                                Psáno v  počátku roku 2023. 

                                                                                                                                                             Ladislav Šourek

Poznámka: V jarním konkurzu letošního roku na místo vedoucího "Památek" byla paní Gruberová neúspěšná a novou ředitelkou se stala paní ing. Andrea Berndtová. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky:

  Použité fotografie, posbírané za mnoho let, jsou z mého osobního archivu. Bohužel u většiny z nich již není dnes možné zjistit autora. Jejich dokumentární hodnota je ale nevyčíslitelná. Omlouvám se také za kvalitu některých fotografií, jiné ale nejsou.  

  O sochaři Novákovi je možné se podrobněji dočíst ve sborníku OJKT č. 3/2013 na straně 181 v článku O mém setkávání se sochařem Jiřím Novákem.