RNDr. Ivan Šolc, astrofyzik
----------------------------------
Doktora Ivana Šolce jsem poznal někdy v polovině 80. let 20. století, v počátcích mého působení na hradě Valdštejně. Chodíval tam na některé kulturní akce a nedal se přehlédnout. Blíže jsme se k sobě ale dostali až koncem listopadu 1988 při záchraně varhan z hroutícího se kostela v Solci. Ivan se je se svojí skupinou Českých bratří snažil zachránit a hledal, kam by je bylo možné přestěhovat. Oslovil tehdejšího kastelána hradu Valdštejna Ladislava Kouckého, zda by je nebylo možné na hradě umístit. Šlo to. Po vyřízení různých povolení a formalit týkajících se vlastnictví varhan, jsme zorganizovali záchrannou akci. Zúčastnily se jí dvě skupiny lidí: jednak to byla parta kolem Ivana Šolce, kde byli i dva jeho zeťové. V druhé jsem byl já, kastelán a kamarád Karel Melichar z Pelešan, šikovný truhlář a odborník přes dřevěné věci. Varhany bylo totiž nejprve třeba rozebrat.
Kostel měl propadlou střechu, zatékalo tam všude, kde to bylo možné. Podlaha kolem varhan na kruchtě byla prohnilá, propadnout se nebyl problém. Nad nástrojem turnovský varhaník Václav Lebeda postavil provizorní dřevěnou konstrukci a pokryl ji igelitem. Varhany to chránilo před nejhorším. Postupně jsme je rozebrali a přestěhovali ven před kostel. Blížil se večer. Do malého autobusu vlastněného Petrem Heřmanem, jedním z členů Ivanovy party, se varhany nemohly vejít. V sousedství kostela naštěstí bydlel šofér z místního JZD, nákladní Avii parkoval u domu. Po několika telefonátech získal povolení nám část varhan odvézt. Na hrad jsme dojeli již za tmy. Druhý den jsme ze Solce odvezli ještě nějaké drobnosti. Šikulka Karel Melichar začal varhany postupně sestavovat. Velkou zásluhu na jejich zprovozněni měl již zmíněný Petr Heřman. Mnoho poničených dílů bylo nutné vyrobit. Pokud byly ze dřeva, byla to opět práce Karla Melichara. Chybělo také několik píšťal. Na pohon varhan se k měchům ještě pořídil ventilátor, takže se nemuselo šlapat. Nakonec došlo i k naladění a prvnímu koncertu.
Od záležitosti s varhany jsme se s Ivanem potkávali víceméně náhodně někde na ulici (většinou v Železném Brodě, poslední čas bydlel v Alšovicích), prohodili pár slov, poptali se po zdraví, po známých a rozešli se. Naše poslední setkání bylo v turnovské Akademii, kam jsem z nějakého důvodu zašel. Byl to zážitek, který o něm hodně napovídá.
Stál jsem tehdy, řekněme s kamarádem, u vstupních dveří ústavu a řešili jsme nějaký společný problém. Doktor Šolc nás při tom zastihl a samozřejmě se připojil. Řeč se postupně stočila i na Boha, což bylo pro něho celkem obvyklé téma. Já, jako přesvědčený bezbožník, jsem mu oponoval. On potom od nás odcházel po dost strmém schodišti do patra. V půli schodiště se otočil, usmál se a povídá: "Věřte tomu, já jsem fyzik, já to vím."