Část třetí: Oprava kostela
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pominu- li nějaké drobnosti, které jsme udělali my, tedy zaměstnanci hradu, výrazněji s opravami kostela začala lomnická firma STATO, Kodejšci, jak jsme jim podle šéfa firmy říkali my. Kostel byl popraskaný, více méně se vahou klenby a střechy od horní strany rozlamoval.
Kodejšci uvnitř kostela postavili kolem stěn lešení až k římse, oddělující svislé plochy od klenby. Na římsu širokou asi půl metru smontovali armaturu z ocelových prutů, kterou směrem do kostela obednili a vše zalili betonem. Vznikl tak železobetonový trám průřezu asi 40 x 40 centimetrů, ze kterého skrz zdi vyčnívaly ven šrouby. Z vnějšku kostela se na ně nasadily veliké železné placky, podložky a matky, kterými se šrouby utáhly. My jsme na římsu kolem kostela upevnili řadu zářivek osvětlujících kopuli. V kostele se postupně opravily omítky, začalo se s malováním. Takovéto práce se většinou prováděly v zimním období.
Také se opravovala střecha kostela. Tesařské práce, nějakou menší opravu vazby a postavení nové věžičky atd. provedli tesaři z firmy Stavomontáže Nový Bor. Bohužel, věžička se houpala, "Boráci" spoje trámů trochu (dost) odbyli. Své měla odžité i kostelní střešní vazba, tu však nebylo možné jednoduše opravit. Jako krytinu jsme tehdy použili asfaltovou lepenku, byla to nějaká lepší varianta tzv. "bonského šindele". Důvodem nebyla jen nižší cena vůči bobrovkám, ale také podstatně nižší váha, stav střešní konstrukce to vyžadoval. Při této akci jsme také na valdštejnskou věž pověsili zvonek. Další novoborská parta na kostele osekala starou venkovní omítku, znovu jej omítla a naštukovala. Když vidím dnešní omítky se životností pěti let, tak tady se to ještě dělalo poctivě.
Kolem kostela se ještě před zhotovením venkovní omítky v povrchu skály vysekala sbíječkou hluboká rýha a armaturu v ní betonem zalili členové (původního) Hradeckého Tucteta. Tedy skupina muzikantů a zpěváků kolem Honzy Pichla a Vráti Daniela (cca r. 1995). Umělci si po akci omyli ruce, vzali kytaru a šli zpívat. Jejich úsilím vznikl železobetonový věnec, zpevňující kostel v úrovni základů. Dnes je vše zakryto dlažbou.
Lešení, které po zednících v kostele zbylo, jsme protáhli až do vrcholu klenby. Nejnáročnější malby v kostele jezdil opravovat akademický malíř Jiří Brodský z Roudnice. Jednodušší věci maloval František Ulrich z Lomnice n. Popelkou, malíř pokojů z tamního komunálního podniku. Frantíkovi šla práce pomalu, peníze pro něho nachystané brzy došly a kostel jsme domalovávali my dva s Kouckým. Spíš tedy já. Láďa od počátku vyráběl šablony potřebné na různé ornamenty a já maloval. Jedna šablona většinou nestačila, rozmáčely se a trhaly. Pro každou barvu musela být jiná. Spolu jsme malovali až to "kvádrování" kolem oblouku před oltářem. Aby kvádry nebyly křivé, musela se šablona pro každou linku srovnat vodováhou, a na to dvě ruce už nestačily.
Malíř Brodský nám mimo jiné také ukázal, jak se zlatí, tedy pozlacují nějaké předměty. Za oltářní sochou jsou na stěně takové - říkal jsem tomu ťapičky - které bylo nutné pozlatit. Pro zlacení různých ornamentů jsou potřeba různé šablony. Přesněji, několik sad stejných šablon, které opět vyřezal kastelán. Zlacení je poměrně náročný proces, vyžadující klid a trpělivost. Jenom popis této práce by vydal na téměř stránku textu. Kastelán sám na zlacení neměl nervy, takže mi to s důvěrou přenechal.
-----------------------------------
Nějak mezitím vším se v počátku devadesátých let dávala na bývalou hospodu nová střecha. Zbourali jsme staré komíny, sházeli rozbité bobrovky. Na půdě jsme plánovali nějaké místnůstky pro brigádníky, kvůli nim měly na střeše vzniknout malé nástavby - mansardy. Tesařit chodil pan Malina z Dolánek. Chlapík skoro sedmdesát.
Pokrytí střechy měděnými šablonami provedli lidé Petra Mocka, bratra Honzy, který tehdy šéfoval okresní kultuře. Mysleli jsme, že je to navždy nebo aspoň na hodně dlouho. Chyba lávky. Po pětadvaceti letech byla tato krytina na přání památkářů vyměněna opět za bobrovky. Stejně dopadl i bonský šindel na kostele. Také musel dolů.
--------------------------------------
Hm... brigádníci, kdepak se tu brali? No, nebylo to ale zase až tak složité. Našlo se dost lidí, kteří rádi pomohli. Někdy jsme využili různé turisty, trempy, čundráky - říkejte jim, jak chcete, společné měli jedno: spávali v tom nejmenším oblouku pod mostem. Nejednou jsem je tam budil slovy: "Hele pánové, když už nám spíte pod mostem, pojďte nám chvilku pomoct. Potřebovali bychom přenést pár kamenů, odnést několik kýblů vody do starého hradu, odvézt tam pytel cementu atp... ". Málokdo odmítl. Stalo se také, že takový pomocník po čase stál v sobotu ráno u brány znovu: "Já bych vám chvíli..., nepotřebujete něco..., necháte mě ale potom uvařit kafe... Jóóó...?"
Takových skupin různě zaměřených lidí bylo mnoho. Skauti, turisté, trampové, brontosauři i nějaká nábožensky orientovaná skupina přišla. Víceméně i dodnes existující spolek Ochrana Klokočských skal (OKS) pod vedením Hany Talli Hlubučkové tady prožil své počátky. Ti všichni pracovali, dřeli na hradě zadarmo, pouze za možnost přespat a něco si uvařit. Občas u toho ale bylo i dost legrace. Třeba když si brigádníci uprostřed léta vzpomněli, že si udělají vánoce. Z prken si zrobili lyže a jezdili mezi turisty po palouku před hradem.
Dva mladí tady prožili i svůj svatební den. Se skupinou kluků jsem tehdy něco zedničil ve starém hradě, když se jeden najednou zvedl, otřel si ruce a povídá: "Jdu se oženit." A odešel. Slečna nevěsta, která do té doby cosi konala v kuchyni, učinila totéž. To jsem ale v tom momentě ještě netušil. Mladík si oprášil rifle a snad si vzal jinou košili. Nevěsta si oblékla nějaké letní hedvábné šaty a načež se dvěma svědky odešli pěšky do Doubravic, kde měli v Řezníčkově vile obřad. Za tři hodiny byli všichni zpět.
Liberečtí skauti. Partu z Liberce k nám vodil Petr Vodička, tehdy metalurg z Ostašova. Říkalo se mu "Kotty". Později s ním jezdila i manželka a malý synek Ondra. Kottyho jsem po letech náhodně potkal v turnovském muzeu. Přišel také na rozloučení s Kouckým. Kde jsou ty časy, kdy si k nám chodíval pro klíče od hradu.
Další skautskou skupinou byli "mlaďoši" z Lomnice n. Popelkou. Se svou ženou Hankou - Vienou - ji vedl Béda Stolín, občanským povoláním školník na lomnické ZUŠ. S nimi na hradě bývaly samozřejmě i jejich děti. Lomničáci na hrad jezdili celá léta a odedřeli spoustu nepěkných potřebností. Velmi se zasloužili o valdštejnský kostel, zvláště o jeho podlahu. Na ty těžké dlaždice určitě nikdy nezapomenou. Kdo to dnes ještě ví ? Takže je alespoň připomínám.
Ladislav Šourek
---------------------------------------------------------
Poznámka : Použité fotografie, posbírané za mnoho let, jsou z mého osobního archivu, . Bohužel u většiny z nich již není dnes možné zjistit autora. Jejich dokumentární hodnota je ale nevyčíslitelná. Omlouvám se také za kvalitu některých fotografií, jiné ale nejsou. L. Š.