Chybička se vloudí, ledacos jsem nevěděl.  

Doplňky - opravy v OHŽ

Protože se neustále objevují další informace, které již do knihy OHŽ není možné doplnit, rozhodl jsem se to řešit dvěma způsoby. Jednak tyto doplňky uvidíte na tomto blogu. Druhým, víceméně klasickým způsobem, bude malý lísteček vlepený na závěr knihy. Bohužel již jen u těch neprodaných, nebo těch, které se mi nějak podaří zachytit. Kdysi se to běžně dělalo, tak snad mi to čtenáři prominou. Chtěl bych také upozornit na článek o Goethitu u Všeně v rubrice "Články o železářství a dolování", který by tématem patři spíš sem.  

                ------------------------------------------------------------------------------------------------------

A už text

Str. 8. Nějaké staré osídlení v blízkosti rovenského Týna potvrzují i nejnovější archeologické výzkumy z roku 2015. Cituji:"...Ze získaného biomateriálu bylo zadáno radiokarbonové datum, které přineslo datování do širokého časového intervalu 10.-12. stol. (989-1135 AD)." (Viz.: Z ČESKÉHO RÁJE A PODKRKONOŠÍ - 29/ 2016, J. Prostředník: Výsledky archeologického výzkumu v Rovensku pod Troskami ...v letech 2014 a 2015)

Rovenský Týn s kostelem sv. Václava
Rovenský Týn s kostelem sv. Václava

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Str. 110 Liesegangovy kruhy u Osečné, zajímavé místo s podobnými výtvory je na M. Skále u rozbočení červené značky k vyhlídce a a do horní části Pantheonu. Celkem typické periodické usazování se od spodní části vzhůru mění až po železité "šupiny" pod vrcholem stěny. Domnívám se, že na vrchol kdysi napadalo magma z Prackova, které se na nejvyšší části odvrácené (východní) strany uchytilo a oxidy železa z něho sublimovaly do vrchních vrstev pískovce, kde vznikl celkem souvislý "potah". Tato vrchní železivcová vrstva se vlivem dlouhodobých teplotních změn postupně rozčlenila na menší díly, dnes náhodným způsobem pokroucené. Písek pod nimi vlivem eroze postupně mizí, pod "šupinami" vznikají spáry. Železo z nich uvolněné se v nižších částech stěny (svahu) sráží v podobě mnoha pruhů a smyček. Proč právě periodicky nedokáži vysvětlit, nad tím si lámou hlavu chytřejší lidé více jak sto let. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Str. 115 - V popise dobývky u Zakopané se ing. Mertlík v Katalogu železivců zmiňuje o těžbě alterovaného vulkanitu. Bohužel on zřejmě věděl pouze o vnější výstelce (QRI - podle označení v Katalogu železivců sv. 37)) a tu měl právě na mysli. Je pravdou, že v ní je množství goethitu a teoreticky je to kvalitní ruda, jenomže vyrobit z ní železo se nedařilo asi ani daleko zkušenějším hutníkům Jana z Wartenberka, nebo Hyršpergárů. Já jsem naopak uvažoval o vnitřní, daleko jednodušeji zpracovatelné výstelce (QPI) a v tomto smyslu jsem text J. M. pochopil. Tuto vnitřní výstelku F. A. Reuss nazval jílovou železitou rudou, Toneisensteinem. Jeho konzistence se blíží usazené bahenní rudě, a zřejmě právě proto se v dobývkách téměř žádný nedochoval (buď byl vytěžen, nebo ho za další staletí odnesla voda) a mnoho dnešních autorů (např. Dominik Rubáš: Klenoty...) tvrdí, že ho není možné nalézt. Mně se ale několik kusů ve vyvážkách jedné staré dobývky  podařilo nalézt. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Str. 118 - Chybička se vloudila do závěrečné věty "Úvahy o bahenních rudách", správně to má vypadat asi takto: Železné rudy zpracovávali Germáni v době římské v okolí Tuchlovic nedaleko Kladna, byly tam nalezeny zbytky několika pecí. (Dějiny hutnictví v Čechách, str. 25, 26, 56)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

                        

                          Doplňky ke knihám "Za tajemstvími..."

                                           

---------------------------------------

Nejprve doplňky do knížky "Za tajemstvími kraje pod Kozákovem I." Ta má tři vydání, takže některé informace se v novějších verzích již objevily.

Str. 10 Nudvojovice. Oprava. V knize Za taj. kr. p. Kozákovem I. jsem na str. 10 mylně uvedl, že se jedná o Daniela I. synovce biskupa Jindřicha Zdíka. Správně má být Daniela II. Omlouvám se.

                                 ..................

Str. 33 -Podmašovský mlýn

 Po Kleinertovi (nebo Bergmanovi) pravděpodobně přišel do mlýna již Josef Bartoš. Narodil se 13. 2. 1838 v Bítouchově, zemřel 25. 4. 1915 v Mašově. Jeho žena Marie, rozená Čížková, (25. 1. 1843 - 18.9. 1901) se narodila v Rohatsku, kde Bartoš měl v nájmu mlýn. Svatbu měli 5. 11. 1861 v Dolním Bousově. Nejprve spolu... Václav Bartoš bydlel ve mlýně až do své smrti 19. 1. 1953. Potvrzuje to jeho dopis ze dne 10. 11. 1952. (Obr. 105 - 108 Rodokmen) Zvětšit, přemístit...

.................

Str. 35 - Hamr pod Mašovem

Závěrem stránky se zmiňuji o bahenní železné rudě v zaniklém rybníčku. Její nepříliš vzácné okrově zbarvené výrony je možné nalezt i v příkopech podél cesty z Pelešan k Turnovu. Po vysušení a ohřátí prášek začne reagovat s magnetem. Nějaké železo tedy obsahuje. (Podrobnosti viz později v doplňku "Pece za Bozkovem")

.......................

Str. 39 - Radeč, oprava letopočtu. Kaplička byla opravována v roce 1984

...........................

Str. 46, 51 - Rybníky u Kyselovska a Nové VsiTučně

Potvrzením někdy zpochybňovaných rybníků u Kyselovska a Nové vsi je údaj v knize "Dějiny Města Turnova nad Jizerou" o pozvání turnovských radních k výlovu rybníka novoveského v roce 1712. "Když lovili rybník novoveský, byli k tomu pozváni Turnovští, avšak žádný z nich tam nešel, vymlouvajíce se, že věčší část předních a zkušených sousedův ve vazbě jest." (JP 225) V podstatě se jednalo o jakési lobování hraběte Maxmiliána z Valdštejna, který si je nějak chtěl zavázat v souvislosti se sporem o městská privilegia. Výlov rybníka byla zřejmě "VIP" akce, kam každý nemohl. Tato zprávička je zároveň nepřímým dokladem existence rybníka v Kyselovsku, neboť hráze obou rybníků jsou současně zaznamenány na starých katastrálních mapách v SOkA Semilech.

........................

Str. 70,71 - Mlýn Žampach ve Ktové. Újezd p. Troskami

"Ve mlýně Podpařízském se roku 1833 uvádí František Fišer, syn Ondřeje Fišera, mlynáře ze Žampachu," píše ve své knížce Rybníky na Žehrovce Jaroslav Egert.

Další informace ze mlýna Žampachu mi zaslal J. Šperling:

  1. V době, kdy ve mlýně mlynařili Kadlecovi, jim jako náhradní pohon sloužil také parní stroj. Protože však k němu nestačili vozit uhlí, přešli na "stabilák."

  2. V kapitole je chybně uvedeno jméno nájemce Olivieruse, správně se jmenoval Oliberius. Tento pán se v roce 2011 do mlýna ještě přišel podívat.

xxxxxxxxxxxxx

Určitým dokladem existence hráze rybníka v místě silnice ke Troskám od Újezda p. Troskami je informace o pohřbech lidí z Troskovic: po úzké hrázi vůz nemohl přejet, takže nebožtíka s rakví před ní museli pozůstalí vyložit. Přes hráz ji přenesli a na druhé straně čekal další vůz, s nímž se dojelo na hřbitov.

........................

Str. 72 - Mlýn v Libunci. Doplněná a přepracovaná kapitola

               Poslední mlýn, který navštívíme, stával v Libunci asi dvacet metrů nad soutokem Libuňky s Javorkou. (Pravděpodobně měl č. p. 3. Dnešní trojka je ale evidována na opačném konci vsi, téměř za rybníkem u rašeliniště.) Ze samotné stavby se nezachovalo nic, pouze opuštěná studna v louce připomíná, že zde bývalo nějaké stavení (r. 1998). Náhon přivádějící vodu z Libuňky byl někde ve vsi propojen s Javorkou, aby se tak posílil vodní proud. Protože vedl přes zastavěné území obce, byl postupně zasypán, takže se zachovala jen malá část blíže k mlýnu a odpadní struha pod ním. (Obr. 110 mlýn Libunec)

Držitelé mlýna. Údaje z Pozemkové knihy: Podle odevzdací listiny ze dne 13. 3. 1872 se vkládá právo vlastnické Janu Kořínkovi. Podle smlouvy svatební a trhové ze dne 21. 1. 1888 a sňatečního listu ze dne 13. 7. 1889 vkládá se právo vlastnické Karlu Hlouškovi na polovic a Barboře Hlouškové na polovic. Dále podle smlouvy trhové ze dne 22. 1. 1895 se vkládá právo vlastnické Floriánu Richterovi na polovic a Antonii Richterové na polovic. Dále podle smlouvy trhové 14. 11. 1899 se vkládá vlastnické právo Josefu Kovářovi (narozeném 9. 10. 1866 v Bítouchově u Semil) a podle sňatečního listu z 9. 3. 1900 se vkládá právo vlastnické na polovic Antonii Kovářové (narozená 20. 3. 1880, rozená Drbohlavová, pocházela z Lhoty Pařezské). K 31. 12. 1900 v č. p. 3 vidíme Josefa Kováře. Dále tam žili jeho rodiče, výměnkáři František Kovář, nar. 1. 4. 1836, jeho žena Anna, rozená Dědečková, nar. 15. 8. 1830. Rodištěm obou byl Bítouchov. Do Libunce přišli roku 1880.

Kovářovi mlýn vlastnili do konce dvacátých let. Po jeho prodeji si koupili nedaleké malé stavení jako výměnek. Podle smlouvy trhové ze dne 4. 2. 1931 bylo vloženo právo vlastnické k mlýnu manželům Václavu Brožkovi na polovic a Marii Brožkové taktéž na polovic. Podle odevzdací listiny Okresního soudu v Lomnici ze dne 31. 12. 1938 připadlo Marii Brožkové vlastnické právo na polovici (asi dědictví). Po požáru v roce 1932 nebo 1933 tehdejší majitel pan Brožek z Rovenska pod Troskami mlýn již neobnovil, ale postaviI si v Libuni nový, elektrický.

V roce 1857 se v Ouči u Mnichova Hradiště narodil Josef Bobek, který v roce 1888 přišel s manželkou a synem do Libunce, pravděpodobně do č. p. 3, kde se mu narodila dcera Marie (5. 11. 1889). Bobkovi si později ve středu obce koupili vyhořelé sousední č. p. 26, kde si z chléva připravovali bydlení. Podle sčítacího listu obce Libunce tam rodina Bobků žila ještě v roce 1900. Jejich zaměstnavatelem byl nedaleký mlynář Josef Kovář. Bratr Marie Bobkové (mlynář) odešel na jeden rok na Roveň u Sobotky a 14. ledna 1911 v údolí Važice - Dola u Libáně zakoupil mlýn, který celý zrekonstruoval. Rodina se tam v roce 1911 za ním přestěhovala. Mlýn stojí dodnes.

xxxxxxxxxxxxx

Legenda k fotografiím:

Mlýn v Libunci
Mlýn v Libunci

Libunec - dle sdělení sousedky bývalého mlýna č. p. 3 v Libunci paní Jančárové je na fotografii Josef Kovář (narozený 9. 10. 1866 v Bítouchově) s manželkou Antonií Kovářovou (rozenou Drbohlavovou z Pařezké Lhoty, 20. 3. 1880). Vedle nich stojí dva synové. Na fotografii je vyškrábané místo, kde stála místní služka, pro kterou se na vojně starší syn zastřelil. Jeho rodiče jejich lásce nepřáli. Jména synů a rok pořízení fota nejsou známé. Není známa ani identita žádného z mlýnských dělníků, mohl by mezi nimi být některý z předků rodiny Bobků.

Važice-Dola - mlýn čp. 27. Foto je asi z roku 1927. Odleva stojí Josef Bobek, mlynář nar. 1857 v Ouči, Marie Bobková, rozená Šalátová z Mitrovic v roce 1860, dále František Bobek, mlynář narozený 1910 na Rovni, dále Anna Bobková, rozená Brožová v Bechovi v roce 1888 a Josef Bobek, mlynář, narozený v Chlumu u Teplic v roce 1883. (obr 111 mlýn Važice )

xxxxxxxxxxxxx

Poděkování za informace k historii mlýna v Libunci patří panu Josefu Jirků ze Sobotky, mlynář Josef Bobek narozený v Chlumu u Teplic byl jeho dědečkem.

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­-------------------------------

Doplnit Str. 99 - Zlaté doly

Podpis kněze Joana Augustina Drahoniovského  z roku 1654
Podpis kněze Joana Augustina Drahoniovského z roku 1654

Podle vyprávění pana Miroslava Hlubůčka z Chutnovky byla jedna šachta na Dolech ve stráni nad jezem k loučskému mlýnu. (Snad na tzv. Broučkově stráni) Jeho praděda, Jan Hlubůček z Loktuš (tesař) tam tehdy u podnikatele Valkouna pracoval. Valkoun nakonec neměl peníze na výplaty a Hlubůček si tedy odnesl žebřík, který se v majetku rodu dodnes zachoval. Zřejmě jeho syn jako malý kluk někdy v letech 1895 - 1900 chodil s kamarády do dolu, kde dobývali zkameněliny, které odnášeli do turnovského muzea. Podle jeho vzpomínek byla ještě jedna šachta (možná jenom pokus) na Chutnovce v poli proti mateřské školce. (Na tom poli byla studna.)

Zrušit Str. 100 - O původu rodu Drahoňovských

Zde jsem vycházel z údajů získaných převážně od Drahoňovských z Chlomku, Podchlomku a Doubravic. Jaké bylo moje překvapení, když po letech jsem při prohlížení sezemické Pamětnice objevil zmínku o knězi Joanu Augustinu Drahoniovském, datovanou 27. února 1656, pod jehož správou tehdy byl místní kostel. Historie rodu se tím posouvá hlouběji do minulosti. Díky paní Dumkové, ředitelce mnichovohradišťského muzea se podařilo získat o něm další údaje. 

----------------------------

Str. 115 - Kozákovská Havírna, Str. 121 - restaurace Lebedárna

Nejprve OMLUVA ohledně uvedeného autorství dvou fotografií z vnitřku štoly. Dovnitř jsem neměl přístup, a proto jsem použil dvě fota jiného autora. Podle informací, které jsem k nim dostal, byl jejich tvůrcem ing. Jan Mertlík, což jsem u nich uvedl. Po čase se mi ohlásil pan Vladimír Daněček s prohlášením, že autorem těchto obrázků je on. Jako důkaz poslal ofotografovanou stránku č. 115 a náhled svých obrázků. Velice mě tato záležitost mrzí, neboť se ve svých knížkách snažím autory převzatých materiálů, fotografií a textů uvádět. Tímto se panu Daněčkovi velice omlouvám.

----------------------------

Havírna

Ve třetím vydání knihy Za tajemstvími kraje pod Kozákovem se zmiňuji o propůjčce důlní míry v Havírně, badatel Roman Kurfiřt z Bozkova ji objevil v pražském Národním archivu. Z technických důvodů tehdy nebylo možné její text do knihy vložit. Následující znění je R. Kurfiřtem provedený překlad. Snad po jeho zveřejnění zmizí alespoň část i v odborných kruzích prezentovaných zkreslených údajů o Havírně. (112 Lebedárna)

Propůjčka/Propůjčení

Ve věci vyřízení žádosti datované 3. prosince 1833 číslo Exh. 614

Dle Karlem Herzigem z Liberce podané žádosti bude právě jmenovanému na základě úřední listiny (dekretu) Nejvyšší c. k. dvorské komory, datované 24. listopadu 1827, číslo 12717 a nařízení Vyššího c. k. gubernia, datovaného 16. prosince 1827, Gub: číslo 33428 propůjčena jedna důlní míra o 224 sázích délky, 56 sázích šířky a 100 sázích svislé hloubky. Propůjčka je udělena na v současné době volný (in Bergfreien sich befindliche), na panství Hrubá skála se nalézající tzv. "Kozákovský kamenouhelný cech" (Kosakower Steinkohlenzeche),

Tato propůjčka bude spojena s těmito body (podmínkami):

a) Čtvrtletní poplatek se začne platit po uzávěrce volného čtvrtletí (Freyquartals) od druhého dne následujícího čtvrtletí berního (úředního - Militär) roku 1834, a to čtvrtletně ve výši 2 zlatých konvenční měny do pokladny kutnohorského c. k. horního soudu. Tento poplatek je nutno zaplatit každý rok, a to vždy ke 2. lednu, 2. dubnu, 2. červenci a 2. říjnu, jinak ihned po uplynutí prvního čtvrtletí bude vystavena (doslova předepsána) pokuta 5 zlatých, po uplynutí druhého pokuta 10 zlatých. Dále budou také ihned stanoveny další poplatky (taxy). V případě nedoplatku i ve třetím čtvrtletí, bude možné podnikání ještě zastavit.

b) Dle prohlášení minulého vlastníka propůjčky, Wenzla Krause, bylo stejně jako u dřívějšího vyměření důlní míry ústí štoly zvoleno počátečním bodem vyměřování. Důlní míra (die Schermbreite) měla směřovat jednou svojí polovinou k jihu, druhou k severu. Celá délka důlní míry pak měla procházet ve směru mezi třemi průběžnými úhly, a to 75°, 90° a 105° (?).

c) Dále se ukládá, aby báňské vyúčtování bylo ke kutnohorskému c. k. oblastnímu hornímu soudu zaplaceno vždy k 20. třetího měsíce za každé čtvrtletí.

d) Dále, aby po obdržení (přijetí) propůjčky byl do čtrnácti dnů ke zdejšímu úřadu dodán k zaknihování seznam těžařů.

e) Dále také, aby báňské dílo (báňský provoz) bylo trvale provozováno, byla dodržována pravidla provozu dle náležitého horního řádu a byl placen desátek pozemkové vrchnosti.

Tento zápis byl ve zcela stejném znění vložen jako vklad (vložka) do hlavní (?) knihy kuteb, žádostí, propůjček a potvrzení vedené od roku 1825, písmeno E. list 68, (zadní strana). Tato kniha je vedena u c. k. oblastního horního soudu.

Josef Franz v. r.  c. k. Horní správce (Bergrichter)

Z Kutnohorského horního soudu 18. prosince 1833

Ferd. Laska v. r. aktuar

Restaurace Lebedárna
Restaurace Lebedárna

____________________________

Poznámka: Steinkohlenzeche = kamenouhelný cech. Za kamenné uhlí bývalo považováno jakékoliv uhlí dobývané ze země. Dřevěné uhlí bylo vyráběno pálením ze dřeva.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

(113 Lebedárna)

Na vložených obrázcích je vidět vzhled kozákovské restaurace "Lebedárnyů v době její slávy.

---------------------------

Str. 129. Zásadí - Solařka

Tady se zmiňuji o staré stezce vedoucí přes prackovské sedlo Vzdychánek, na kterou ve Ktové navazovala stezka Solařka pokračující ku Praze. Pan J. Šperling ze mlýna Žampachu mi k tomu poslal další informace, získané od dnes již zesnulého pana Vošvrdy ze Ktové: "Ve Ktové vedla zmíněná cesta od bývalé hospody U Zelených (na návsi proti pomníku P. M.) kolem památkově chráněného jasanu na hoření ves. (Kdysi tu byla nákladní váha, je to před odbočkou k mlýnu Žampachu). Dále cesta pokračovala po vrstevnici do údolí Klouza a lesa Stařic, kde se napojovala na příčnou cestu od místní části Kabáty na silnici Újezd - Troskovice. Tuto silnici překřížila a vystoupala točíce se částečně doprava na Hradišťata. Tam údajně byla kovárna, přepřahali se tam také koně. Nevím, zda tam již byl v té době les. Stezka potom sestoupila částečně úvozovou cestou do údolíčka vedoucího od hrdoňovické pískovny (skladu munice) k rybníku Dola na Žehrovce. Dále směřovala údolíčkem vpravo, minula odbočku na Křenova a v Dolích překročila Žehrovku. Patrně přes Podhůru vystoupala na Stéblovice a vedla dál k Sobotce. Dokladem trasy stezky bylo stejné klenutí na původních mostech ve Ktové a v Dolích."

---------------------------

Str. 135 - Zásadka - ve starších vydáních chybí následující text

...kde bydlí další paní Machačná a rodina její dcery - Hakenovi. Držitelé chalupy jsou nepřetržitě známí od počátku 18. století. Usedlost někdy po roce 1703 od Michala Jirkovce koupil Jiřík Liška, který je předal svému zeti Janu (mladšímu) Mlejnkovi. Ten podle zápisu ze dne 21. 1. 1710 svou "v nově vystavěnou" chalupu předal a prodal Matěji Votrubcovi za sumu hlavní 50 kop. Není jasné, proč ten ji za 40 kop (!) postoupil Janu Sklínkovi již 15. 2. 1710. Mohl to být podobný kup, jako pro zetě (a tím i pro dceru) učinil J. Liška. Naznačuje to příbuzenství nebo nějaký bližší vztah Votrubce se Sklínkou. Další zápis z října 1773 mluví o Josefu Machačném, který stavení získal po nebožtíku J. Sklínkovi za 31 kop 26 gr. a 2 denáry.

J. Machačný se sem 21. 11. 1773 přiženil z Koberov, tedy z rohozeckého panství. Stavení získal od budoucího tchána již před svatbou. (1)

Předkové Machačných bývali chalupníci, stávaly tady dvě dřevěné chalupy. Ta první vyhořela, když si děti udělaly ve stodole ohýnek. Před chalupou stával zděný špýchar, jehož základy jsou dosud vidět. Protože byl odolný ohni, sloužil k uložení nejcennějších věcí. K majetku Machačných kdysi náležely i pozemky za potokem, kde stojí Trakalovsko.Mezi jejich příbuzné patřil i loupežník Šírek z kozákovského mlýna. Těsně za stavením č.13...

xxxxxxxxxxxxxxx

1) Pozemková kniha hruboskalského panství, inv. č. 326, sign. OS Turnov 48, která obsahuje zápisy pro obce Dubecko, Loktuše, Prackov, Rohliny, Smrčí a Vesec II. z let 1703-1815, folie 301 a 302 s vloženými listy, (osm stran textu)

-----------------

Poznámka závěrem: Po vyjití prvního vydání knihy mi semilští mudrci knihu odborně zhodnotili a výsledek zveřejnili ve sborníku semilského archivu. No, děs. 


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Za tajemstvími kraje kolem Jizery

Začínáme ve starých Koberovech

Str. cca 23 - následující údaje jsou převzaty ze zápisu Ant. Vunderera ml. z Vrátu.

Vápencový lom v "Hamerce"

V roce 1942 byl založen v obci nový podnik, lom na vápenec v "Hamerce" (Hamerčici), bývalém panském lese. Jak ona stráň při jihovýchodní straně silnice z Propastného do Koberov dostala toto jméno, není známo. Snad má tu nějakou souvislost naleziště krevele, o něco výše směrem k Dlouhýmu položené, kde pokusy v těžení rudy konaly se v létech 1892 a 1940 a snad někdy pradávno už někdo pokoušel se vyrobit z této rudy dole u potoka v hamru železo. (Řeč je o Štípku, kde je, ve starých pecích špatně zpracovatelný krevel. Pod Hamerčicí se ale vyskytovaly snadněji zpracovatelné konkrece hnědele. - L. Š.) Ve vlastním lese Hamerce není však známek o železe, celá stráň je samý vápenec. A sem, i na stráň protilehlou, upřela svou pozornost správa vápenky na Brodci, když její vlastní lom začal vykazovat nedostatky. Geolog, zvlášť za tím účelem sem vyslaný, zkoumal vydatnost vápencového ložiska po obou stranách silnice, vzaty vzorky kamene, a když po jeho vypálení byla uznána jakost vápna za dobrou, zakoupila vápenka celý les Hamerku od dosavadních majitelů, Maryšky ze Štípku a Nejedly z Pelechova. Než zřídil se překlenutím potoka a zasypáním rokle řádný příjezd do lomu, byl lámán kámen o něco níže po pravé straně silnice, na pozemku patřícím k chalupě Najmanově, kde bylo možno lámat a nakládat hned bez přípravných prací. Tento lom vápenka nekoupila, ulámaný kámen platila za krychlový metr. Jakmile byly skončeny přípravné práce v Hamerce, přestalo se tu lámat. Lom byl pak postupně rozšiřován, dále překlenut potok a zavážen odpadovým materiálem. Bylo tam zaměstnaných asi dvacet dělníků, po převratu z valné části trestanců. Kámen se odvážel nákladními auty do vápenky na Brodec. Při lomu je budova s dílnami a kompresorem na stlačený vzduch, vrtá se automaticky, denně se odstřeluje 40 - 50 náloží, včetně jednotlivých velkých balvanů.

----------------------------

Str. 44 - Líšeňské a splzovské železářství

Prostřední odstavec na této straně uvádí jako zřizovatele obce Bzí cisterciáky a mluví o Jarkovi ze Železnice, který sem údajně přivedl cyriaky z Benátek nad Jizerou. O této záležitosti bylo podrobně psáno v kapitole o založení Brodu (v Kozákovu 2).

-----------------------------

Str. 46 - 49 -

Splzovské železářství

Splzovský jez roku 2002
Splzovský jez roku 2002
Podoba
Podoba

V této části popisuji strusky nalezené u jezu ve Splzově na pravém břehu Jizery. Při jedné z návštěv v době po napsání "Jizery" jsem poněkud výše, v místě, kde je od říčního toku ve směru k silnici postavena nevysoká ochranná zeď, nalezl několik dalších kousků strusky. Byly v příkopu, který kdysi voda tekoucí při nějaké zátopě přes zeď pod ní po celé délce vymlela. Tyto kousky se vzhledově liší od strusky pod jezem, jsou však velmi podobné strusce z prosečského údolí ("Jizera" str. 80). Podobá se i té, kterou jsem viděl u Blanska v údolí Jedovnického potoka, kde je huť doložená kolem roku 1750. Původ strusek není jasný, podle místního Pavla Bartoše se tady jedná o navážky. Ale odkud?

-------------------------

Str. 51 - Dolování u Vrátu po roce 1850

Své postřehy pro obecní kroniku o dolování u Vrátu ve válečných létech napsali ti nejpovolanější, důlní inženýr Karel Pospíšil a Ant. Vunderer ml. Protože se mi v nedávné době do rukou dostala trochu jiná verze jejich vzpomínek, nežli jsem měl k dispozici při psaní knihy, uvedu z ní pouze pro nás nové informace.

-----------------------

   Karel Pospíšil, rodem Jihočech, poznal na pouti na Svaté Hoře u Příbrami Mařenku Mužíčkovou z Vrátu. Jezdila tam se svým dědečkem Holubem z Vrátu čp. 26, který na poutích prodával růžence a jiné skleněné zboží zdejší výroby. Známost vedla k manželství a mladé manžele osud zavál do Bosny, kde Karel Pospíšil působil jako důlní inženýr do konce první světové války. I odtud jezdívali manželé strávit dovolenou k rodičům na Vrát. V době první republiky ing. Pospíšil působil v severočeských dolech v Ústí n. Labem. Při zabírání Sudet jeho paní s dětmi ihned odjela k matce do Vrátu, manžel musel zatím zůstat v dolech. Teprve později dosáhnul propuštění a přijel za rodinou. Byl to člověk, který nevydržel, jak se říká, sedět, a když už měl právo odpočívat, chopil se příležitosti a nastoupil jako důlní inženýr při dolování ve Vrátě. Z jeho zprávy vyjímáme:

V první světové válce v roce 1916 počala tu kutati společnost C. T. Petzold a spol. ve Vídni. Tato společnost razila v Havírně, severozápadně od Vrátu, na pozemku číslo katastrální 791 pana Josefa Brožka, štolu Alexandr a ve vzdálenosti 149 m dosáhla ložiska magnetovce. Na základě tohoto nálezu zažádala v roce 1917 o propůjčku důlních měr Pankrác I až VIII, které jí skutečně propůjčeny byly. Po propůjčce těchto měr sledovala společnost Petzold ještě krátký čas ložisko, ale zanedlouho veškeré práce zanechala. Teprve v roce 1940, kdy tento důlní majetek přešel koupí do rukou firmy Zbrojovka ing. Fr. Janečka, Praha, Nusle II, počalo se zde intenzivněji pracovati. Po ohledání celého rudného terénu začala se hloubiti šachtice Dagmar, téměř západně od Vrátu na pozemku č. kat. 781 Vrát pana Josefa Brožka. Současně se vybudovávaly zavalené štoly Alexandr a na "Šachtách", započaté firmou Petzold...

Bohem požehnaná byla ta naše krásná vlast od pradávna, kéž by byla také po všechny budoucí věky.

Ve Vrátě, v červenci 1945. Ing. K. Pospíšil

xxxxxxxxxxxxx

Antonín Vunderer mladší (1921 - 2013), syn sklářského výrobce z Vrátu, po absolvování obchodní akademie působil od začátku dolování až do likvidace podniku v kanceláři dolu. Na požádání ochotně napsal pro kroniku následující zprávu (zkráceno):

Antonín Vunderer
Antonín Vunderer

Zpráva o dolování ve Vrátě

V roce 1940 překoupila firma Zbrojovka Ing. Janeček, Praha - Nusle II, dolové míry "Pankrác" ve Vrátě a "Sofie" na Štípku, jakož i důlní kruhy v Jesenném. Továrník, pan Dr. k. c. ing. F. Janeček, chtěl se věnovati hornictví jednak z vlastního zájmu o tento obor a pak chtěl pro svoje slévárny v Týnci nad Sázavou získati surovinu z vlastního dolu.

Ve Vrátě se pracovalo na otvírání starých chodeb " Alexandra" na Havírně a na "Šachtách", jakož i na polní... Jos. Brožka, kde se hloubila šachtice. Vzhledem k rozsáhlým pracím a stálému přibírání nových dělníků byla vybavena vlastní tesařská a kovářská dílna. (Obr. 114Vrát, čp. 24 (Brožkovo) a č.p. 7 (Klápšťovo stavení) Titulek

Při hloubení šachtice na poli p. Jos. Brožka se narazilo v hloubce asi 30 m na magnetickou žílu rudy v mocnosti ložiska 20 - 50 cm.

Též v Jesenném bylo dolování ukončeno v měsíci prosinci 1940. Pan důlní Fr. Hromádko a p. Stanislav Koucký, důlní dozorce, konali službu ve Vrátě, kde se pracovalo v ražení několika směrných chodeb a v dalším hloubení, přičemž se sledovalo ložisko, které mělo svislé uložení. Bylo zavedeno elektrické vedení a v dole umístěn v chodbě na "Šachtách" elektrický vrátek pro hloubení šachtice.

Rovněž tak byla vybudována nová těžební věž s elektrickým vrátkem. Pracovalo se v několika obzorech a sledovalo se spojení šachtice s chodbou na "Šachtách".

V měsíci červenci 1941 mělo dojíti k slavnostnímu křtu šachtice, která byla nazvána "Dagmar" podle dcery p. továrníka. V této době však továrník Janeček náhle zemřel, a tak bylo od slavnosti upuštěno.

Dne 15. února 1941 nastoupil místo závodního báňský inspektor ing. Karel Pospíšil náhradou za bývalého závodního, ing. Jar. Honla z Prahy. Báňským plnomocníkem fy. Zbrojovka ing. F. Janeček byl ing. Otto Langhammer, ředitel dolů v. v., Chotyšice, p. Postupice.

V roce 1942 byl na dole největší provoz po spojení šachtice "Dagmar" se "Šachtami" a s chodbou "Alexander" na Havírně. Pracovalo se též na průzkumu na "Končinách". V dole Dagmar těžila se ruda, která se vozila na povrch, kde se uskladňovala, popř. zasílala jako vzorek Pražskoželezářské společnosti do Králova Dvora u Berouna. U dolu byl postaven kompresor, vrtalo se stlačeným vzduchem a elektricky odstřelovalo.

Šachta Dagmara na Vrátě
Šachta Dagmara na Vrátě

Jak zřejmo z předcházejících zpráv, podnikatelské firmy investovaly do vrátského dolování značný kapitál, jak do důlního zařízení, tak i do platu zaměstnanců. Pro kancelář podniku najmuta místnost ve vile p. Ježka ve Zdolině, kde bydlel také naddůlní Kutěna. Nové elektrické vedení bylo zřízeno od transformátoru v Koberovech k dolům, kde u cesty k Blatině postaven nový transformátor jen pro doly. Cesta od šachty přes ves k silnici upravena nákladem dolů pro dopravu těžkých nákladů, u šachty postaveny dřevěné provisorní budovy s dílnami, u vchodu do štoly Alexandr zděná místnost pro kompresor. Při důlních pracech spotřebováno mnoho dříví. Všechny štoly i šachty byly vydřevovány tak, že na každý metr, někdy i kratší vzdálenost, dávalo se dřevěné obložení z kmenů 15 -25 cm silných, v bocích a stropě po celé délce pažení z prken, bránící sesouvání zeminy. Tlak vrchních vrstev byl tak silný, že se sloupy pozvolna zkrucovaly a musely být vyměňovány. Dřevo k těmto účelům kupováno hlavně od lesního družstva líšenského z lesa "Široký" blízko dolů. Ale i odjinud se dříví přiváželo a mnoho prken na budovy a pažení v dolech se vozilo z pil v Žel. Brodě. Při likvidaci dolů prodalo se vše, oč byl zájem, levně místním zájemcům, dříví a prkna použitá ve štolách a šachtě zůstala ovšem v zemi. (Obr 115 Nákres dolu, zával) Titulek

Dolování bylo vítanou pracovní příležitostí pro obyvatelstvo. Pětadvacet lidí z obce našlo zaměstnání v dolech v době, kdy byla nouze o práci. A je příznačné pro poměry, že do práce v dolech nastoupili i sklářští výrobci, kteří dříve sami více dělníků zaměstnávali - starosta obce Líšný Stan. Koucký a Josef Vunderer z Dlouhého. Z horníků z povolání tady byl naddůlní Kutěna, který dříve působil v severočeském uhelném revíru, snad na dole Nelson, kde před započetím důlních prací na Vrátě došlo k veliké katastrofě. Po likvidaci dolu odešel zase někam k Ústí. Důlní Hromádko přišel sem také z uhelných dolů na severu, odkud pro horlivé působení národní musel po okupaci pryč. Zůstal zde i po skončení dolování, přetloukaje živobytí, jak se dalo, a odešel teprve po převratu v květnu 1945 zase na sever. Mezi horníky byl oblíben pro mírnou povahu i občanstvo jej mělo rádo. Bydlel po celou dobu u Trakalů, rád hrál s místními hudebníky na housle, paní účinkovala s ochotníky v divadelních představeních. Ještě po letech sem rád přijel strávit dovolenou.

Horníci požívali různých výhod zásobování. Měli značně zvýšený příděl potravin, zvláštní příděly pracovního šatstva, obuvi, lihovin. Zaměstnání v dolech je chránilo před pracovním nasazením do říše, jenom mladíci v roce 1919 narození, byli výjimkou. Ti museli do práce v říši i z dolu. Naproti tomu nastoupili na práci v dolech i takoví, kteří opustili práci v říši. Horníci tvořili jakousi třídu pro sebe, doba nebyla však příznivá pořizování hornických krojů a slavnostním okázalostem. Připravován slavný křest šachty, jak výše uvedeno, ze slavnosti však sešlo pro smrt majitele dolu. Jako kompletní celek vystoupili havíři dvakrát - při smutném pohřbu dvou zahynulých horníků a při hornickém plesu.

Na památku po dolování zůstaly zde zase haldy vyvezeného materiálu, u "Šachet" nasypána hromada, u Havírny před štolou Alexandr srovnaná v prostornou rovinu, kde později bylo pomýšleno na zřízení hřiště nebo koupaliště pro celou obec. (Štolou Alexandr odtéká totiž stále mocný pramen vody). U šachty "Dagmar" zůstala neodvezená ruda - používala se jako materiál pro úpravu cest. Dolování na Vrátsku, dle soudu p. Ing. Pospíšila poslední, bylo skončeno.

-----------------------------

Str. 95 - Bítouchov- Spálov

1) Při popisu bítouchovského hamru v místě restaurace u Kynčlů se zmiňuji o údajně nalezené strusce. Mnohokrát jsem ji tam hledal i já. Několik kousků se mi podařilo získat až po vydání knížky, když se tam pod cestou budovalo tenisové hřiště. Při pohledu od restaurace směrem k Jizeře byla struska v místě jeho levého horního rohu. Zda je původní, či sem byla donesena, je otázkou.

2) V posledním odstavci kapitoly se zmiňuji o šachtě ve svahu nad silnicí na Spálově. Vedle ní směrem ke Kapitálu se kupí řada vyvážek zvětralého čediče s obsahem Fe, kterých jsem si dříve nevšiml. Obsah železa v něm se liší kus od kusu, kousky reagují pouze na výkonnější magnety. Zda se tady tohle dobývalo a jak se to zpracovávalo, se můžeme pouze domýšlet.

3) Cesta vedoucí přes bítouchovský kopec přímo propojovala hamr u Jizery s hamrem pod Spálovem. Zřejmě se po ní vozila ruda i do brodského hamru.

-------------------------------

Str. 111 - Engenthál

Asi dva roky po vydání knížky "Jizery" jsem se náhodně seznámil s bratry Opočenskými z Jesenného. V bývalém Engenthálském hamru, (v té době již papírně) prožili dvacet pět let svého života - upozornili mě na řadu detailů, které bych jinak neviděl. (Černobílá stránka č. 09)

________________

Již u přístupové cesty bývala mezi ní a říčkou Kamenicí budova skladiště. Jeho polohu lze dnes pouze vytušit podle rozdílného porostu. Na starých mapách, tzv. "Císařských otiscích", je stavba dobře vidět, stejně jako domeček pilníkárny vpravo před mostem do hamru. Dnes tam pod svahem uvidíme pouze otvor do jeho bývalého sklepa. Pilníkářem tady byl Karel Bedřich Zille, protestant z Pirny v Sasku, bytem Jesenný 132. (Je to dům za řekou vlevo po proudu.) V tomtéž čísle bydlel i Josef Trenkler, "oučetní", syn Vincece Trenklera, soukeníka "z Holomouce". Manželkou mu byla Dorota, vdova po Štěpánu Dunandovi. Jeho syn Štěpán Emil Dunand byl slevačským mistrem.

Místní paměť tvrdí, že z první tavby byl zhotoven křížek. Za mostem vpravo u cesty jeden stojí, zda je to on, nikdo neví. Podle jiné verze první křížek visel nad výhní v bývalé kovárně. (Obr. 116 Mapa z otisků, Engenthal) Titulek

Stavení za mostem byla v průběhu času mnohokrát upravována a přestavována. Na některých se zachovala zvláštním způsobem zešikmená nároží - stavební prvek, který se dnes již neužívá, tehdy sloužil ke stabilizaci stavby. Při výkopových pracech se zde občas pod zemí narazí na strusku, kterou bylo prostranství hamru upravováno a zvyšováno nad hladinu Kamenice. Strusku je možné nalézt i v jejím řečišti. Zajímavostí areálu je i řada podzemních kanálů pod nádvořím, kdysi sloužících k rozvodu vzduchu od měchů do kovárny nebo k dalším pecím. Za minulé války pracovníci papírny do některých kanálů ukrývali měděné a mosazné součástky, aby je Němci nezabavili pro jejich zbrojní výrobu. Částečně podzemím vede také klenutý kanál, kterým se dodnes voda přivádí k lopatkám turbíny. Zakrytí chránilo vodu před zamrznutím. Původní "vantroky" byly dřevěné, dnes je to krytý betonový žlab. Zhruba v polovině areálu z něho odbočoval další kanál směřující kolmo k toku řeky. Jeho voda cestou pravděpodobně poháněla nějaká zařízení u kovárny nebo vysoké pece. V řece za léta vyhloubila velký žlab, tzv. "Hrubý sval".

Vlevo v pozadí je budova bytovky, původně ubytovacího hostince, kde přespávali formani přivážející do huti různé potřebnosti. Při stavbě trati do Tanvaldu tady bydleli italští dělníci - Taliáni. V hostinci se čepovalo pivo z jesenského pivovaru. Před bytovkou dodnes stojí kamenné sloupy. Jsou to zbytky staré stodoly, kde se v přízemí skladovalo dřevěné uhlí, v patře seno pro koně a dobytek. Před stodolou bývaly hromady železné rudy.

Engenthalská huť
Engenthalská huť

Další most, kterým se dostaneme do tzv. "hoření" nebo také "nové" papírny (byla postavena v letech 1911/12), není původní. Hned pod ním se těsně pod hladinou u protějšího břehu zachoval zbytek tesařské konstrukce ze staršího mostu. Dřevo, pravděpodobně borové, vypadá zdravě, přestože dlouhá desetiletí leží ve vodě. Vpravo za mostem vede do svahu stará cesta, zkratka do Jesenného, v jejímž povrchu najdeme mnoho kousků sklovité strusky. Některé úlomky jsou světle modré (nikde jinde jsem takovou neviděl), jiné tmavší, přecházející až do černé barvy. Bylo předmětem mnoha dohadů a sporů, zda se jedná o strusku železářskou, či o zbytky z výroby skla. Proti sklu mluví v nich příliš vysoký obsah železa. Kamarád, který zařídil její rozbor, mi napsal: "...asi to Fe struska bude...Kolega mi udělal poměrné zastoupení těžkých prvků ve vzorcích světlejších a tmavších a prakticky se neliší - není to ale skutečný obsah - nejsou v tom zahrnuty lehké prvky: kyslík, sodík, hliník, křemík - ale ukazuje to, že tam není měď ani kobalt, které jsou barvítky na sklo. Přehled složení světlý vzorek: 4,4 % draslík, 26,7 % vápník, 18,6 % mangan, 48,4 % železo a desetinky procenta rubidium, stroncium, zirkonium a baryum. Tmavý vzorek: 3,9 % draslík, 25,9 % vápník, 19,9 % mangan, 48,2% železo a opět ty stopové prvky."

-----------------------------

Kousek výš proti proudu Kamenice je jez, který žene vodu do náhonu k bývalému hamru, dnes k turbíně malé elektrárny. V korytě řeky mezi mostem a jezem kdysi "Jeseňáci" a "Kameničáci" dobývali naplavený hrubý písek pro stavební účely. Jez řeku protíná šikmo, vzhledem k jejímu korytu je poměrně dlouhý. Je to proto, aby se při povodni řeka měla kam rozlít a nenapáchala větší škody. V přední straně (původně roubeného) jezu byly do dna řeky zaraženy kůly, napříč za nimi ležely trámy, roubení, štět z kamení a jílu. Spodek byl z větví. Dnes je vše zakryto betonem.

Při opravě jezu v 70. letech minulého století přišla velká voda. Aby se jí uvolnila cesta, stavbaři zkusili jez prostřelit. To se sice povedlo, ale voda průrvu velmi zvětšila. Do otvoru tenkrát mimo další věci házeli i opotřebené "dřevobrusy" z papírny. Některé z nich proud vody odnesl poněkud níž, dodnes je možné je v korytě řeky vidět. Brusy sloužící k rozbrušování (rozvlákňování) dřeva, bývaly dvojí. Staršího typu, tesané z kamene, široké 0,5 metru, se dovážely od malé firmičky Mende z Pirny v Sasku. Jejich váha se pohybovala kolem 2,5 - 3 tisíc kg. Používaly se v horní, tzv. Nové papírně. Novější brusy, široké 0,3 m vyráběné z betonu s ocelovou armaturou, byly ostřejší a na rozdíl od kamenných nepraskaly. Pracovalo se s nimi v dolní, Staré papírně.

Mimo německých brusů se používaly ještě francouzské Monit a americké Herkules.

Stará papírna v roce 1950
Stará papírna v roce 1950

Hřídele, na kterých se brusy otáčely, měly pravý a levý závit, aby se brus otáčením stahoval - nesmělo se to zaměnit. Po stranách byly příložky, "flanšny". Pod ně se dávala silná lepenka, která se při demontáži podle brusu širší pilou prořízla. Jiným způsobem se brusy nedaly povolit. Jako mazivo sloužil kozí lůj. V něm se též vyvářely litinové šrouby a součástky používané ve vodě. Různé vazeliny se neosvědčily. (Kozí lůj ve středověku používali také horníci v podzemí Kutné hory. - L.Š.)

Na horním okraji prostoru bývalé "Nové" papírny za druhým mostem je dnes malá vodní elektrárna, ke které vodu z Kamenice přivádí dlouhý vybetonovaný a zpevněný kanál. Bývaly tu nějaké stavby papírny, v době hamru se tady na loukách pálilo dřevěné uhlí. Později tu byly i přístřešky, kde se sušil papír. Také se tady kdysi pěstoval chřest, další místní produkt vylepšující ekonomickou situaci firmy.

Hamr i pozdější papírna spotřebovávaly velké množství dřeva. To se sem dopravovalo dvěma způsoby. Běžnější bylo plavení po řece, používané od nejstarších dob až do třicátých let 20. století.

Dřevo se někde u řeky připravilo a potom se již jen čekalo se na zvýšenou hladinu vody. Když voda "přišla", pracovníci hamru začali postupně pouštět kusy dřeva do toku Kamenice. Tok říčky je plný zátočin a peřejí. Častokrát se stalo, že dřeva někde uvízla. Další lidé proto stáli podle řeky a dlouhými bidly je odráželi zpět do vody. V Engenthále se - tehdy ještě dřevěným korytem - dřevo vyplavovalo z řeky na louku, kde po opadnutí vody zůstalo ležet na zemi. V dobách hamru se přímo tady pálilo na potřebné dřevěné uhlí. Bývaly tady také natažené kolejničky, po kterých se vozíky taženými koňmi dřevo vozilo dále do hamru (papírny).

Od postavení železnice do Tanvaldu v sedmdesátých letech 19. století a počátkem 20. století se někdy potřebné dřevo dopravovalo drahou. Naložený vlak přijel, nad továrnou zastavil a v době mezi průjezdy obvyklých spojů jej bylo nutné rychle vyložit.

Po revoluci v roce 1989 papírnu vydražili pánové Málek a Bečka, dalšími majiteli byli Mrázovi a dnes, v roce 2012, je to pan Drda. V současnosti jsou v provozu pouze malé elektrárničky v bývalých areálech staré a nové papírny.



Str. 126 - Zítkova skála

V létě roku 2011 objevil bozkovský badatel Roman Kurfiřt ve vyvážce pod Zítkovou skálou staré vápenické nářadí - palici a klínek. (obr. 117 Palice a klínek) Oba kusy jsou silně opotřebené a zdeformované. Jejich materiál je rozpraskaný, údery ohrnutý do boků, je vidět, že je křehký - nemá velkou pružnost ani tvrdost. Zprvu jsem se domníval, že je to způsobeno nasycením materiálu uhlíkem po ohřevu v koksu a také nedostatkem legovacích prvků, pro který jej nebylo možné zakalit. Omyl. Po provedeném spektrálním rozboru materiálu palice se ukázalo, že jde o téměř čisté železo (99.1109 % Fe). Dále nástroj obsahoval 0.173 % křemíku. Nepatrný obsah síry (0.0008 %) naznačoval ohřev v dřevěném uhlí. Obzvlášť zarážející bylo vysoké procento cínu (0.27381 %), jehož původ jsme si nedovedli vysvětlit. Snad to bylo takhle: nářadí pravděpodobně pochází z doby kolem poloviny 19. století, kdy u Zítkovy skály působili lidé knížete Rohana, vlastnícího tehdy železárnu v Engenthále. Tamní železo bylo pro místní kováře asi nejdostupnější, pokud popisované nářadí nebylo vyrobeno přímo v engenthálské huti. Tak je možné vysvětlit malý obsah síry v palici, neboť v té době se tam používalo dřevěné uhlí. Vysoký obsah cínu mohlo způsobit třeba pocínované nádobí, které se dostalo se šrotem jako přídavek k rudě do vsázky. Cituji: 1857 - Hrabě Rohan tavil rudu v jedné vysoké peci, dvou kuplovnách a ve dvou vyhřívacích pecích. Kuplovny začaly částečně používat dovážený kladenský a ostravský koks, vysoká pec pracovala nadále na dřevěné uhlí. Většina železa pro kuplovny již nebyla kryta z domácí produkce, ale dováženým anglickým železem."

------------------------------

Str. 141. - Podbozkov - Pavlištovy štoly

Roman Kurfiřt v semilském archivu objevil dokumenty, týkající se horních prací ve svahu k Bozkovu v tzv. Pavlištových štolách. Konkrétně se jedná o parc. čis. 1587, tehdy v majetku Anny Maturové č. p. 131 Bozkov. Je to v knížce zmiňované zaniklé stavení pod silnicí, pozemky pod ním k němu zřejmě patřily. Na toto místo byla udělena dvě kutací povolení, vždy pouze na jeden rok. V roce 1857 to bylo pro horního správce Pelikána, pracujícího pro firmu Liebieg. Další v roce 1860 pro Františka Herdu a Rohany. Zda tu byla nějaká šachta nebo štola, je otázkou. V každém případě se jednalo pouze o malé pokusy. (Obr 118 Mapa z Otisků, Podbozkov)

-----------------------------

Herda František - rohanský šichtmistr

Šichtmistr František Herda původně pracoval pro knížete Fürstenberka na malém cechu svatého Prokopa nedaleko Nučic. Protože se zdálo, že tamní ložisko je pouze malý výskyt ocelku, jakých v okolí bylo víc, Herda se snažil pro knížecí železárny najít v okolí další, a hlavně lepší zdroj rudy. V lomu u Dušníku, kde se dobýval štěrk pro stavby silnic, se mu to jednoho dne v roce 1845 podařilo. (Pro průzkum rudního ložiska na lokalitě Vinice - Krahulov získal Herda na svoji žádost od distriktuálního báňského úřadu v Příbrami povolení ke kutání ze dne 17. listopadu 1845 čj. 1450,1451,1452 Cam. Herdův návrh na provádění kutacích prací u Jinočan byl ale zamítnut a kutací právo bylo vydáno Janu Schulzovi a Janu Bendelmayerovi z Prahy.) O svém nálezu podal zprávu majiteli panství, který ho za to odměnil 1600 zlatými a učinil z něj správce malého dolu u Lán.

František Herda byl z uhelného dolu u Lán přeložen do Rohanských železáren v Jesenném, kde sloužil v letech 1855 až 1857. V Jesenném 4. dubna 1862 také zemřel.

-----------------------------

Str. 151. Mlýn Jakuba Běličky a Lidunka

Podle záznamů šachoveckého písmáka Fr. Laurina stál tento mlýn na Staroveském potoce v prostoru proti stavení paní Nesvadbové (č. p. 111) na Šachovci. Vyloučit se to nedá, ale ani po opětovném prohledávání jsem tam žádné zbytky nenašel. Snad jediné, co pro mlýn mluví, je několik koryt potoka. Náhon, nebo rybníček, kde by se Lidunka mohla utopit, si tu dost dobře nedovedu představit. Není tu ani dostatečný spád. Sám se domnívám, že Běličkovým mlýnem byl předchůdce dnešního mlýna Hudských pod Helkovicemi.

--------------------------------

Vápenná pec za Bozkovem r. 2010
Vápenná pec za Bozkovem r. 2010

Str. 161 - Pece za Bozkovem

Text v knize: "Místní hornina zřejmě obsahuje větší množství jemně rozptýleného železa, ze kterého se po projití silným žárem stane magnetovec. Díky tomu sklovitá krusta velmi dobře reaguje na zkoušku magnetem." Pokusím se to vysvětlit: hornina s nějakým obsahem jemně rozptýleného železa se chová jako látka, kde jsou magnetické domény uspořádané chaoticky. Při ohřevu se v ní domény zřejmě zorientují stejným směrem (snad podle zemského magnetického pole), což se při chladnutí zafixuje a látka se začne chovat jako materiál s feromagnetickými vlastnostmi. Cituji: "K natočení domén je třeba dodat určitou energii, je nutné vykonat určitou práci. Potřebnou energii je možné získat ohřevem materiálu (kdy částice i domény začnou intenzivněji vibrovat a je snadnější je překlopit do žádané polohy), nebo silným magnetickým polem. Jeho síla se bude snažit domény natočit tak, aby byly v energeticky výhodném stavu. /// Při ohřevu na teplotu vyšší, nežli je Curieova (Fe 768 °C) se domény rozpadají na jednotlivé atomy."

(převzato z : https://fyzika.jreichl.com/main.article/view/295-magneticke-vlastnosti-latek )

-----------------------------------------