Jirka Novák, sochař
Následující text je výňatek z knihy, která zatím nevyšla. Zda se to někdy podaří, kdo ví. L.Š.
---------------------------------------
S Jiřím Novákem jsme se seznámili někdy v roce 1984 při opravách kapličky na Radči. Do Novákova atelieru v Doubravici jsem se poprvé dostal o něco později v době, kdy tam sochař opravoval svatého Prokopa od Dračích skal. Nevěděl totiž, jakým způsobem mu má připevnit uraženou ruku a sháněl nějaký obrázek. Bohužel ani v mém archivu a ani v pozůstalosti Karla Vika se mi nic vhodného nepodařilo najít. Při té příležitosti jsem měl možnost poznat i sochařovu partnerku, křehoučkou paní Viky.
...Musím ale objasnit jednu věc: někdy o panu Novákovi mluvím jako o Jirkovi. Přestože jsme se znali dlouhá léta a v některých dobách jsme spolu denně strávili mnoho hodin, stále jsme se oslovovali "pane". Tak tomu bylo i při instalaci Jelínkových soch v kapli na hradě Valdštejně, když jsme spolu třeba stavěli lešení. "Pane Šourek, podejte mi tu trubku." "Podržte to, pane Novák." I to patřilo k věci. V označení "Jirka" není nijaká pejorativnost, vždy jsem si ho velice vážil a cenil si našeho přátelského vztahu. Pan Novák, mezi námi v okolí "Jirka", nebo "Jirka Novák", měl v sobě určité charisma a vypadal důstojně i s tou trubkou. V tom označení byla určitá důvěrnost, ale také úcta nás všech kolem...
Tím se dostáváme k dalšímu velkému projektu Jiřího Nováka, totiž k přemístění originálů Jelínkových soch z valdštejnského mostu do hradního kostela a jejich zrestaurování. Současně mělo probíhat vytvoření replik, které by zaujaly opuštěná místa na mostě. Původní myšlenkou bylo, že sochy nahrubo vyseká několik sochařů a Jiří Novák jim kvůli stejnému uměleckému rukopisu ve svém ateliéru dodá závěrečný vzhled.
Základní myšlenkou Novákova projektu bylo přestěhování soch z mostů. Jenže dlouho nebylo jasné kam? Proběhla k tomu spousta jednání mezi zástupci všech možných složek. Zájem o ně mělo i turnovské Muzeum Českého ráje. Pokud vzpomínám, uvažovalo o nějaké expozici spolu s obrazy malíře Hertla. My na hradě jsme samozřejmě bránili převezení soch někam jinam. Podle našeho názoru měly zůstat pokud možno v místě, kam byly původně určeny. Navrhovali jsme postavit sochy do (v té době opravovaného) kostela na hradě. Do toho zase mluvila katolická církev, které se kostel po opravě měl předat. Chodil nám to vyřizovat turnovský kostelník: "Otec biskup by si to nepřááál." Do smrti ho budu slyšet. Zlom nastal s příchodem nového turnovského vikáře Václava Vlasáka. Přivezl jsem ho na hrad hned po jeho nástupu do Turnova. Po obhlídce a vysvětlení situace prohlásil: "Není to ideální, ale pokud se mají sochy zachránit, tak z těch špatných řešení je tohle nejlepší."
Postupně docházelo ke snímání originálů z hradního mostu a k výměně soch. V tom byl se svým jeřábem nepřekonatelný František Drahoňovský z Doubravic. Jeho souhra s Jiřím Novákem, to byl koncert pro dvě hlavy a čtyři ruce. Originály vypodložené matracemi byly položeny zády dolů na dřevěné palety. Do přesunutí do kostela čekaly na prvním nádvoří hradu. Pro transport jsme nejprve museli postavit dráhu z lešenářských trubek z prvního nádvoří až do kostela. Dvě trubky v rozteči asi ¾ metru jsme vypodložili a pokud možno jsme je zajistili proti posunutí. Pod nimi byly napříč kratší, asi metrové trubky, po kterých se jelo. Na ně byly různými páčidly, tzv. "pajcry", s pomocí všelijakých podložek přemístěny desky se sochami. (Samozřejmě postupně.) Přesunutí jediné sochy do kostela trvalo několik hodin.
V kostele se nad místem, kde socha měla být, postavila z lešenářských trubek jakási obdélníková klec vysoká asi 3,5 metru. Z jedné, té menší strany, zůstala otevřená, tudy se do ní hlavou napřed na dřevěné paletě zavezla socha. Jiří Novák tehdy vymyslel takový vozík, který jezdil po vrchních podélných trubkách. Po stranách měl vždy dvě kolečka v jejichž obvodu byly široké rádiusové drážky, které kolečka po trubkách vedly. Obě části vozíku spojoval ocelový příčník, na který se socha zavěšovala.
Sochu jsme museli nejprve postavit. Byla to dlouhá procedura, v kostele nešlo použít žádný jeřáb. František Drahoňovský tam s ním neprojel. Ležící sochu jsme nejprve pod zády uvázali tak, aby dva konce lana zpod ní směřovaly nahoru ke dvěma "hup-cukům", ručním pákovým zdvihadlům, zavěšeným na příčce vozíku. Socha se pomocí lan vzpřímila asi do poloviny, potom ji bylo nutné převázat. Podepřeli jsme ji tedy pod zády, museli jsme ale dávat pozor, aby se nesvezla. Lana se převázala tak, aby při stavění sochy neohrožovala její ruce a hlavu. To se většinou několikrát opakovalo. A znovu "hup-cuk" až nahoru.
Nejnebezpečnější částí transportu bylo přesunutí sochy nad místo, kde měla stát. Právě k tomu sloužil zmiňovaný vozík. Podotýkám, že sochy vážily od 500 kg výše. Trubková konstrukce se prohýbala, vozík také nejezdil ideálně, jeho příliš malá kolečka měla snahu z trubek vyskočit. Jednou se nám to nepodařilo uhlídat, jedna strana vypadla a vozík "šel" za ní. Socha "drcla" dolů, naštěstí jen o pár centimetrů. Při této operaci jsme ji zdvihali nad podlahu jen minimálně. Já jsem to odnesl rozbitými hodinkami a pohmožděným kolenem. Pan Novák, který stál níž, skončil s rozraženým čelem. Stáli při nás všichni svatí..."