Část první: Začínáme 

----------------------------------

1983, 1984, 1985...   Kam dřív ?
1983, 1984, 1985... Kam dřív ?
Manželé Koučtí u modelu hradu
Manželé Koučtí u modelu hradu

  Valdštejn. Chytil jsem se drápkem a zůstalo mi to na mnoho let. Nejprve jsem tam vodil malý "turisťáček"- partu dětí z mašovské školy. Kastelán Koucký nám uvařil čaj, my jsme za to zametli dvůr. Jak to mohlo dopadnout? Dva blázni si umanuli, že ten chátrající hrad nenechají spadnout. S Láďou Kouckým, který tam v té době byl jen na půl úvazku, občas přijely i jeho "holky", tedy manželka Blanka a dcerky Blanka s Andreou. Blanka starší, to byl člověk v pozadí. Zajišťovala kastelánovi domov. Starala se o rodinu, o děti. Pro hrad prala různé prádlo, potahy. Zadarmo. Bylo toho moc, čím přispěla, přesto se na ni vždy zapomnělo. Ani k odhalování pamětní manželovy desky ji pořadatelé nepozvali. Proto ji tady připomínám. 

  Kastelán Koucký byl člověk s fotografickou pamětí. Dokázal si zapamatovat a po letech poznat lidi z druhého konce republiky. Jeho znalosti českých památek byly fenomenální. Povahou byl dost cholerik, na hrad nedal dopustit. Ovšem kladivo..., to byl pro Láďu složitý stroj. Tohle zase byla moje doména. Ferda Mravenec - práce všeho druhu.

Kastelán Láďa Koucký
Kastelán Láďa Koucký
To jsem já
To jsem já

 V počátku osmdesátých let byl na Valdštejně kastelánem pan Tomáš, tehdy již starší pán, počítalo se s tím, že vbrzku odejde. Když se čas pana Tomáše dovršil, Láďa se musel rozhodnout, zda na hradě vzít či ne. Rozhodnout? Oba jsme stejně dávno věděli, jak to dopadne. 

 Na hrad jsem nejprve chodil jen tak příležitostně, práce tam ale bylo čím dál víc, a tak jsem se od září 1986 s polovičním úvazkem za pár korun stal na osm let zaměstnancem hradu, přesněji města Turnova. Osm let jsem neměl volnou neděli, chtěl jsem na hradě skončit. Slíbili mi víc peněz, a tak jsem se v září 1994 ve Sklostroji rozloučil. Vydržel jsem na hradě ještě další dva roky.  

  Střechy na kostele a hospodě, přestože byly poměrně nové, se hroutily. Bobrovky jsme vyměňovali, dokud ovšem bylo za co. Potom jsme místo nich podsouvali různé plechy, linolea atd. Stejně zoufale vypadaly i různé podpůrné a krycí zdi. Dalším problémem byla elektroinstalace. Stávalo se, že za deštivého počasí nás stěny kolem vstupních dveří pěkně "tloukly" 

Vodárna pod hradem
Vodárna pod hradem

  V době, když jsem na hrad přišel, byla na půdě bývalé hradní hospody betonová nádrž s plovákovým spínačem, ovládajícím stykač čerpadla ve vodárně v podhradí. Spínací impuls se přenášel dodatečným drátem po běžných "elektrických" sloupech. Další tři dráty se čtvrtým "zemákem" přiváděly na hrad provozní elektrickou energii. Samozřejmě všechny byly holé, takže se stávalo, že když někde v lese spadla větev nebo jenom foukl vítr, drát od spínače se zhoupl, škrtl o zemák a čerpadlo se rozběhlo. Mnohokrát jsme přišli na hrad a voda nám šla po schodech naproti. Nějak zkrotit tohle zařízení bylo jednou z mých prvních starostí.

  Protože se na hradě uvažovalo o velkých stavebních akcích, začalo se se stavbou nové silové linky. Po špatných zkušenostech se vzdušným vedením po sloupech se již s tímto způsobem nepočítalo a dráty byly nahrazeny kabelem taženým podzemím až od Pelešan.  

  Nároky na vodárnu rychle stoupaly. Na hrad nám chodila pomáhat spousta brigádníků, skautů, trempů a různých přátel. Všichni se potřebovali umýt a také si něco uvařit. Vodu potřebovala i hospoda v předhradí. Míchala se malta, chodilo se také na záchod. Jo, záchody... Hospodská klasika. Vyasfaltovaný žlábek. Odpad do štěrbiny mezi skalami. Začalo se s kanalizací. Něco dělala firma, něco my. Tedy já s Kouckým a občas nějaký brigádník. Ve skále jsme kopali příkopy pro potrubí, neskutečná dřina. Pod hradem vznikal septik, na který se napojila také hospoda. Časem jsme za ní postavili i nové záchody. Chodilo se do nich ale "venkem" a "za hospodského Jirky" bývaly většinou zamčené, takže spousta návštěvníků raději volila okolní porosty.  

Hospoda před hradem r.1992
Hospoda před hradem r.1992

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obezdívání skal
Obezdívání skal

  Nějak současně se mnou začala v polovině osmdesátých let na hradě pracovat i malá firma "Stato" z Lomnice nad Popelkou. Vedl ji Láďa Kodejška, dalšími spolupracovníky byli Luděk Sadský a hm... snad Míla - Kordík. "Kodejšci", jak jsme jim říkali, dokázali za několik let v neuvěřitelně primitivních podmínkách zajistit skalní bloky kolem kostela, postavit krycí zdi i s nadzemními částmi, včetně jejich vyspárování. Zpočátku neměli ani slušné lešení, flikovali to z různých dřev podobně jako my. Při opravách budovy kostela se již ocelové lešení používalo. Krátce "po kostele" Kodejšci přešli na Trosky. 


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------     

Od leva Kosina, Lamač, Daniel, ???, Pichl
Od leva Kosina, Lamač, Daniel, ???, Pichl

  Kromě místnůstky obývané Kodejšky v těch ostatních spávali různí brigádníci. Ti spávali i na půdě, kde jsem občas nocoval i já. Jedni z prvních brigádníků, které jsem poznal, byli Honza Pichl a Martin Lamač, oba studenti hradeckých vysokých škol. Na ty dva kluky se nabalila parta dalších kamarádů a příbuzných, kteří za léta na hradě odvedli obrovský kus práce. Nezapomenutelný byl Honzův bratranec Vráťa Daniel, věčně se potící vazoun s brýlemi. Živý jeřáb. Jeho talent jsme využívali zvláště v době, když se po skončení archeologického výzkumu na dvorku u starého paláce začalo s opravami.  (Zhruba v té době se také opravovalo "okno" ve starém hradě a rozpadající se nároží nad údolím.) To "archeokopání" prováděla Mirka Cejpová, tehdy ještě za pardubické archeostředisko (?). Mirku měl na starosti Honza Kosina, archeolog z turnovského muzea. Ten to ale příliš neřešil, moc se ní nestaral a z turnovského muzea nakonec musel odejít. Je už také dlouho "v Pánu", stejně jako Vráťa Daniel. Škoda jich.

---------------------------------

Doprava
Doprava
Mirka Cejpová
Mirka Cejpová

  To bylo kamenů, které jsme na starý hrad nastěhovali! Nosili jsme je na nosítkách. Dvě delší silnější latě spojené dvěma příčkami. U nich dva chlapi. No, chlapi... Někdy. Podle velikosti "chlapů" se bral kámen. Když kameny na hradě a v jeho okolí došly, vyráželi jsme na ně do svahů kolem vodárny a pod hrad. Naházeli jsme je dolů, potom natahali k silnici. Koucký sehnal traktor, kterým se odvezly do hradu. Potom na kolečku nebo káře za kostel a přes "konírnu" k otvoru do Poustevnické jeskyně na nosítkách. Tou dírou se kameny proházely dovnitř, ručně potom ven na druhou stranu. Přes nádvoříčko ve starém hradě se kameny potom různě koulely, strkaly, přenášely, jak kdo měl síly. Podobným způsobem se stěhoval písek, cement, voda. Na tu jsme někdy měli nataženou hadici... Více jak sto metrů... Inu 20. století...

 Přes terasu "konírny" vedl jeden čas i provizorní most. Ten se postavil, když narůstající spotřebu písku v zadním hradě nestačila krýt doprava zednickým kolečkem. Dalším důvodem byly stavební práce kolem kostela, které narušovaly i tuto možnost. Tehdy se s nějakou partou ke kostelu navozily hromady písku, a ten se potom po mostě v kolečkách převážel k otvoru do Poustevnické jeskyně a odtud se přehazoval dovnitř. Tato zásoba stačila na několik let.

                                                                                           Ladislav Šourek

----------------------------

 Poznámka: Použité fotografie jsou z mého osobního archivu, posbírané za mnoho let. Bohužel u většiny z nich již není dnes možné zjistit autora. Jejich dokumentární hodnota je ale nevyčíslitelná. Omlouvám se také za kvalitu některých fotografií, jiné ale nejsou. L. Š. 

Okno ve starém hradě
Okno ve starém hradě