V počátku osmdesátých let byl na Valdštejně kastelánem pan Tomáš, tehdy již starší pán, počítalo se s tím, že vbrzku odejde. Když se čas pana Tomáše dovršil, Láďa se musel rozhodnout, zda na hradě vzít či ne. Rozhodnout? Oba jsme stejně dávno věděli, jak to dopadne. 

 Na hrad jsem nejprve chodil jen tak příležitostně, práce tam ale bylo čím dál víc, a tak jsem se od září 1986 s polovičním úvazkem za pár korun stal na osm let zaměstnancem hradu, přesněji města Turnova. Osm let jsem neměl volnou neděli, chtěl jsem na hradě skončit. Slíbili mi víc peněz, a tak jsem se v září 1994 ve Sklostroji rozloučil. Vydržel jsem na hradě ještě další dva roky.  

  Střechy na kostele a hospodě, přestože byly poměrně nové, se hroutily. Bobrovky jsme vyměňovali, dokud ovšem bylo za co. Potom jsme místo nich podsouvali různé plechy, linolea atd. Stejně zoufale vypadaly i různé podpůrné a krycí zdi. Dalším problémem byla elektroinstalace. Stávalo se, že za deštivého počasí nás stěny kolem vstupních dveří pěkně "tloukly" 

  Kromě místnůstky obývané Kodejšky v těch ostatních spávali různí brigádníci. Ti spávali i na půdě, kde jsem občas nocoval i já. Jedni z prvních brigádníků, které jsem poznal, byli Honza Pichl a Martin Lamač, oba studenti hradeckých vysokých škol. Na ty dva kluky se nabalila parta dalších kamarádů a příbuzných, kteří za léta na hradě odvedli obrovský kus práce. Nezapomenutelný byl Honzův bratranec Vráťa Daniel, věčně se potící vazoun s brýlemi. Živý jeřáb. Jeho talent jsme využívali zvláště v době, když se po skončení archeologického výzkumu na dvorku u starého paláce začalo s opravami.  (Zhruba v té době se také opravovalo "okno" ve starém hradě a rozpadající se nároží nad údolím.) To "archeokopání" prováděla Mirka Cejpová, tehdy ještě za pardubické archeostředisko (?). Mirku měl na starosti Honza Kosina, archeolog z turnovského muzea. Ten to ale příliš neřešil, moc se ní nestaral a z turnovského muzea nakonec musel odejít. Je už také dlouho "v Pánu", stejně jako Vráťa Daniel. Škoda jich.

---------------------------------

  To bylo kamenů, které jsme na starý hrad nastěhovali! Nosili jsme je na nosítkách. Dvě delší silnější latě spojené dvěma příčkami. U nich dva chlapi. No, chlapi... Někdy. Podle velikosti "chlapů" se bral kámen. Když kameny na hradě a v jeho okolí došly, vyráželi jsme na ně do svahů kolem vodárny a pod hrad. Naházeli jsme je dolů, potom natahali k silnici. Koucký sehnal traktor, kterým se odvezly do hradu. Potom na kolečku nebo káře za kostel a přes "konírnu" k otvoru do Poustevnické jeskyně na nosítkách. Tou dírou se kameny proházely dovnitř, ručně potom ven na druhou stranu. Přes nádvoříčko ve starém hradě se kameny potom různě koulely, strkaly, přenášely, jak kdo měl síly. Podobným způsobem se stěhoval písek, cement, voda. Na tu jsme někdy měli nataženou hadici... Více jak sto metrů... Inu 20. století...

 Přes terasu "konírny" vedl jeden čas i provizorní most. Ten se postavil, když narůstající spotřebu písku v zadním hradě nestačila krýt doprava zednickým kolečkem. Dalším důvodem byly stavební práce kolem kostela, které narušovaly i tuto možnost. Tehdy se s nějakou partou ke kostelu navozily hromady písku, a ten se potom po mostě v kolečkách převážel k otvoru do Poustevnické jeskyně a odtud se přehazoval dovnitř. Tato zásoba stačila na několik let.

                                                                                           Ladislav Šourek

----------------------------

 Poznámka: Použité fotografie jsou z mého osobního archivu, posbírané za mnoho let. Bohužel u většiny z nich již není dnes možné zjistit autora. Jejich dokumentární hodnota je ale nevyčíslitelná. Omlouvám se také za kvalitu některých fotografií, jiné ale nejsou. L. Š.