Jména, příjmení a jejich přídomky

                                                          ------------------------------------------------------------------------------

  V prvopočátku - kdysi dávno - měli lidé jenom jedno jméno většinou určené rodiči po narození dítěte. V novější době, když již jediné jméno nestačilo, začala vznikat příjmení - při jménu. Protože tato příjmení byla stejná v celé rodině, říkalo se jim také jména rodová nebo rodinná. Zpočátku je většinou vlastnili pouze šlechtici nebo učenci, kteří je odvozovali od místa svého původu. Prostý lid začal příjmení používat až v době vzrůstajícího počtu obyvatel. Pravidla pro jejich používání byla u nás ustavena a také nařízena až Josefinským patentem v roce 1780.

  O původu příjmení používaných v Čechách již bylo napsáno mnoho. Většinou se rozdělují podle toho, zda vyjadřují nějakou vlastnost nebo vzhled původního nositele (Malý, Škareda), či zda je kdosi obdržel podle svého bydliště (Dolní, Koucký, Hoření), případně zda označovala jeho povolání (Mlynář, Pekař, Lamač) a tak podobně. Příjmení byla také rozdělována podle stáří i podle jazyka ze kterého vznikla (1). Tyto věci jsou obecně známé. Z různých důvodů se mnoho příjmení tomuto rozdělení vymyká a jim se tady budeme věnovat.Řada příjmení vznikla díky nepřesným zápisům v panských kancelářích, kde je často prováděli lidé neznající dobře český jazyk. Přímo ukázkovým příkladem chybně přepsaného příjmení je "Hynie", vzniklé přepisem příjmení Hejna, kdy písař zaměnil psací písmena "EJ" za "Y" a nedotažené "A" na konci za "IE". Hodně chyb také vzniklo na farách při přepisu českých příjmení do latiny. Ve Svatoňovicích nedaleko Turnova je dodnes rod Vrabců. V latinském záznamu v turnovské matrice má jejich příjmení podobu Rzabetz. Ves Tatobity tam je zapsána jako Jatobik. (2) Opačným případem jsou změny českých příjmení v německé oblasti - Jedlička = Jelitzka.

                                                                              --------------------------------------

  Zajímavým příkladem je příjmení Hudský, rozšířené mezi městy Semily, Tanvaldem a Jabloncem nad Nisou. Na Bozkovsku a Jesensku, ve středu této oblasti, kde má železářství staletou tradici, se Hudský vykládá jako "huťský", tedy člověk z hutě - hutník. Německá obdoba tohoto slova je Hüttenmann, z čehož vzniklo na Železnobrodsku se vyskytující příjmení Hykman. Na Křivoklátsku, kde také bývaly hutě, je příjmení Hutský známé již v 16. století.

  Některá příjmení zřejmě vznikla nezávisle na sobě v řadě oblastí, někdy i jazykově odlišných, současně. Většinou se jednalo o příjmení podle názvu nějaké rozšířené profese, jako byl příkladně kovář, tedy německy "schmiedt", anglicky "smith", maďarsky "kováč", latinsky "ferrärius". Podobně vznikla v řadě jazykových modifikací příjmení Krejčí, Pekař, Rybář a mnohá další. Zajímavé je, že se někdy název profese přenesl nejenom na osobu tuto činnost vykonávající, ale i na místo, kde se to konalo. Příkladně pod Vyskří v údolí Žehrovky je Krupnikov a kousek dál býval Mydlov. Příjmení Krupař a Mydlář jsou, myslím, dostatečně známa

  Další u nás užívaná příjmení vznikla ze jmen nebo příjmení cizích, dostavších se k nám při různých kolonizačních nebo imigračních vlnách. 

Příkladně v Podkrkonoší dosti rozšířené příjmení Matura má původ v latinském "maturitas" - zralost.  Maturita je tedy zkouška zralosti, přeneseně dospělosti. 

  Před staletími přišli do naší krajiny Vlachové, kamenáři dobývající a zpracovávající drahé kameny v úbočí Kozákova. Památkou na ně jsou původně italská, dnes již zčeštěná příjmení: Janus, Kendík, Konejl, Macoun nebo Pitro a ves Kacanovy (Casa nuova = nový dům, domov), kterou, podle záznamu v Janusově kronice, tito lidé založili.

  Francouzská příjmení přinesli díky revolucím francouzští emigranti: Ceé, Déva, Kortan, Pour, Rohan...   

Po skončení třicetileté války docházelo k mnoha výměnám českých protestantů za německé katolíky. Do Železného Brodu přišlo tehdy asi třicet německých rodin z Lotrinska, a od té doby tu je řada německých, dnes již počeštěných příjmení: Majšajdr, Bredler, Resler, Šefr, Tepr, Šich, Šic...

  Předek podnikatelů Liebiegů, římský katolík Peter Libig, syn Johanna Libicha z Landshutu (dnešní název města je Kamienna Góra), se po třicetileté válce uchýlil pod ochranu benediktinského kláštera v Broumově (něm. Branau). Dnes se tento rod píše Liebieg nebo Liebig.

  Kdysi jsem se zúčastnil vědecké konference pořádané Pekařovou společností věnované K. J. Erbenovi. Po dvou dnech a stovce referátů jsem se sice dozvěděl kolikrát Erben ve svých básních použil třeba slovo nohy. O tom, jak žil, kdo byli členové jeho rodiny, jsem se ale nedozvěděl nic. Takže jsem napsal tento příspěvek, kupodivu to nedalo moc práce. Takže:

  Podobným způsobem jako Liebiegové možná přišli do Čech i předkové básníka Erbena. Miletínský kronikář a ředitel škol Josef Špringer (tedy česky Skokan) původ rodin Erbenů/Erbanů v Miletíně odvozuje vesměs od nově usedlých Matěje, Kryštofa a Davida, kteří byli povoláni do Miletína vzápětí po třicetileté válce z katolických valdštejnských (po roce 1634/1635 morzinských) statků Čistá v Krkonoších (německý název byl Lauterwasser - Čistá voda) a Fořtu. Podle vyprávění v Miletíně se jejich jméno na náhrobcích v Čisté psalo s přehláskou "ä" - tedy Erbän, z toho asi v dvojjazyčném prostředí vznikly dvě varianty jména.

 Ve Vrchlabí kolem roku 1700 se každý sedmý občan jmenoval Erben. Nejstarší Erbenové z této větve byli také rozšířeni v Lomnici n. Popelkou, Nové Vsi n. Pop. a v Dřevěnici, kde již v roce 1623 bydlel kramář Matyáš Erban/Erben. Ve Vítkovicích byl kolem roku 1754 zakladatelem tamní větve Johann Antonín Erben, syn Johanna Antonína, hospodářského hejtmana na zámku v Březnici nedaleko Příbrami. Johann mladší později získal hraběcí titul za zásluhy o rozvoj krkonošského sklářství. Jeho sestra měla za manžela skláře J. L. Riedla. Sám měl za manželku vdovu po skláři Fr. Ant. Preisslerovi. Miletínští k žádným z nich nepatřili. Nejstarší doložený předek K. J. Erbena, který se v roce 1704 přistěhoval do Úhlejova na Poličanském panství, se psal (Adam) Erban. Toto příjmení se přeneslo až na pozdějšího literáta, narozeného již v Miletíně. Ten byl z dvojčat, přičemž druhé děcko (Jan) brzy zemřelo. Ostatních sedm sourozenců se již psalo Erben. Básník příjmení Erben použil až v letech 1830/1831 při vydání svých prvotin. Vzhledem k uvedenému a také k silně převažující německé populaci v Podkrkonoší (v Černém Dole, ke kterému Čistá patří, se v roce 1939 z 1105 obyvatel převážně římskokatolického vyznání k české národnosti hlásilo pouze 42 osob), je možné s velkou pravděpodobností předpokládat německé předky velkého českého literáta. Možná právě to bylo jedním z důvodů, proč při hlasování o jeho funkci pražského archiváře se všichni němečtí zastupitelé vyjádřili pro, zatímco čeští se zdráhali. Podle Rankova Německo - českého slovníku slovo "erben" znamená dědice. Lexikograf Josef Rank (1833-1912) byl Erbenův spolupracovník a uvažovaný nástupce v úřadě pražského archiváře. Německé "rank" v češtině znamená štíhlý, ohebný. Jméno Erben je známé v anglosaské části Evropy, k nám bylo nejspíš importováno. V USA téměř současně s K. J. Erbenem žil admirál Henry Erben.

  Příjmení počínající na "E" používaná v Čechách jsou vesměs z němčiny, případně k nám přes ní přešla z latiny. Výjimkou je příjmení Ejem, pocházející snad z ruského "eи (jej)" - její.

  Ke stejné změně "ä" v "e" jako bylo popisováno výše, došlo v českém prostředí i ve jméně Gräger (někdy též psáno Gaerger, podobně i Fränkel či Fraenkel v Líšném) - ekvivalentu našeho Řehoře. František Gräger, žijící koncem 19. století v Jeseníku, byl stavitelem hotelu Praděd. Dnešní psaná česká podoba jména Gregr odpovídá původnímu fonetickému znění.

  Německé osídlení v Podkrkonoší je ale podstatně starší. Již po roce 1277 přicházeli němečtí kolonisté (převážně horníci a železáři) ze Slezska přes Královec, Bernartice a Voletiny tzv. "Novou Slezskou cestou" k "Nové Úpě", pozdějšímu Trutnovu (německy Trautenau). Pomezní hrad Schatzlar nad dnešním Žacléřem (původně osada Bornfloss) byl založen kolem roku 1136.

  Pravděpodobně již ve 13. nebo 14. století přinesli němečtí kolonisté, snad dávní horníci nebo železáři, ze Slezka do východních Krkonoš příjmení Hampl. Dodnes to vidíme z jeho nápadného rozšíření v prostoru od Hradce Králové k Žacléři a Bernarticím, kdy v severnější části území se ještě vyskytuje původní německý tvar Hampel s německými křestními jmény. Prostor pokrytý jmény Hampl má hruškovitý tvar se "šťopkou" u Žacléře a Bernartic. Výskyt tohoto jména je výraznější v místech, kde v Podkrkonoší kdysi stávaly hamry. (3)

  Rozdíly jsou i ve znění a pravopise cizích, u nás zdomácněných příjmení. Příkladně již zmíněné Hampel někdo po německém způsobu vyslovuje Hampl a stejně jej i píše. Další nositel trvá na českém "jak píšu, tak čtu" - tedy Hampel. Podobně je to s příjmeními Saipt, Sajbt a Zajpt, a Franz - Franc - tedy František - případně Egert a Egrt. Na Vyskři a v jejím okolí, kde se toto jméno značně vyskytuje, je v roce 1691 uváděn Jan Ebert, což navádí ke starému německému Engelbert, tedy "skvělý anděl". Jméno Egert by také mohlo označovat člověka, který přišel od řeky Ohře, latinsky nazývané Eger nebo z města Chebu (ležícího u Ohře), latinsky zvaném Egrensis, německy Eger nebo Jager. Latinské "ëgerë" ale značí vyhnání, vypuzení, takže se také mohlo jednat o člověka vyhnaného, tedy vyhnance. Egert z Mladostova měl příslepek "Udlán", což vzešlo od slova udělati.

  V okolí Vyskře se vyskytuje příjmení Kolda, jehož původ je zřejmě z německého gold - zlatý. Přijmení Gold (někdy Golda) je v Čechách také známé. Z "gold" vzešel i název hradu Kumburku, původně Goldenburg.

  Novotný (což byl původně nový osadník) na Vyskři byl "z drážky", tudíž Drážský. Vzešlo to od slova "doroga", cesta. Drážka je (zřejmě) cestička. Vzpomeňte na dráhu.

  Lhotákovi na Vyskři byli dvojí. Loužecký od louže a Průhonský od průhonu.

  Pekařovi v Roztokách nad Jizerou byli Dráčský, protože se u nich hodně dralo peří. Pechákovi v Roztokách byli "za školou". Další Pechákovi byli Štěpánovi nebo u Franců. Soused kouřící dýmku, měl přezdívku Čibuk. Hlůže (ze Stanov) dostal pro svou sílu jméno Taják. Význam slova mi zůstal utajen.

  V okolí Roztok a Jesenného se někdy jméno staršího majitele stavení přeneslo i na majitele nového. Takže z Dubouskýho byl Poloprudský, ze Zemanů se stali Zítkovi, U Mikšů žili Lavrinovi, Vondřejkovi byli Holinovi, u Bakšů se říkalo u Havlíčků, u Skrbků bylo u Nedohlídů, u Hradeckých (v Dolenci) bylo u Podskalských. Ze Zdeňka Holiny se stal Zdeněk Kovář. Zajímavé je tamní příjmení Babec, což je mužský tvar od slova baba. V Bozkově u Dolenských se říkalo u Mařenů. V okolí Bozkova a Semil rozšířené jméno Farský vzešlo z Bozkova podle člověka žijícího u fary nebo na faře. V roce 1866 v Bozkově žil Kurfiřt zvaný Maturáček. U Havlů na Bratříkově se říkalo u Frdů, ale Olda Havlů byl "barácký."

  Někdy koncem 17. století dostal Matěj Kraus z Nudvojovic chalupu "na Latibořsku", výměnou za chalupu v Nudvojovicích. Latibořsko bývalo původně Ratibořště nebo Latibořště, je to kousek území dnešních Pelešan u Turnova. Chalupa, sice již přestavěná dodnes stojí, ale příjmení Kraus se změnilo v Krouzu. Jejich vnučka Maruška si vzala pana Durchánka. Jeho jméno má původ v německém "der Durchgang", tedy průchod.

Ve Střižovicích nedaleko Turnova žije chlapík jménem Petr Lasso. Ta dvě s (SS), to je starý pravopis a čte se to jako (jedno) Š, nikoliv ŠŠ. Tedy po našem jako Š. Člověk "Lašo" byl zřejmě příslušník etnografické skupiny českého národa sídlící v sv. cípu Moravy a v části Slezka při řece Ostravici - Tolik Malý encyklopedický slovník, Academia, Praha 1972. 

                       --------------------------------------------------------------

  Řada variant jmen vznikla díky změnám v pravopisu: Girsa - Jirsa, Gyrák - Jirák, Hýrek - Jírek. Horní hejtman Ferdinanda I. nám známý jako Krištof Gendorf je ve starší literatuře uváděn jako Krištof Jendorf z Jendorfu nebo Jandorfer z Jandorfa.

   K velmi starým příjmením patří "Queysser". Nejstarší zmínka o něm je v knize Starého města pražského z roku 1376, kde se uvádí sklář Nikolaus Queysser z Hohenstattu, což je s velkou pravděpodobností Vysoké nad Jizerou. (4) Toto příjmení se v této podobě dodnes zachovalo v okolí České lípy a na Liberecku. Řada jeho nositelů ale postupně přešla na jednoduššeji psanou podobu. V Semilech na Rohanském panství byl kolem poloviny 19. století důchodním (dnes bychom řekli ekonomem) Vincenc Quaisser, později se píšící Kwaysser. Jeho dcera Marie Kwaysserová byla výbornou překladatelkou a německy píšící českou spisovatelkou žijící ve Smržovce. Jan V. Kwaiser byl "kancelářskej" na hruboskalském panství v roce 1797.

  Dalším starým příjmením je Šourek. V současnosti se nejvíce vyskytuje v prostoru mezi Žel. Brodem, Tanvaldem a Jabloncem n. Nisou. (Zajímavé je, že další maximum je v okolí města Příbrami. Že by na to mělo vliv staré hornictví ???) Na bývalém Navarovském panství bylo jméno rozšířeno již v době kolem třicetileté války, jeho nositeli byli sedláci a mlynáři (5). Význam se tady vykládá od nářečního slovesa "šourat" - chodit pomalu,  šourat(i) se (a z toho vzešlo - courat(i) se).   Poblíž bozkovského hrádku je místo zvané "šourek" nebo "Na šourku", protože se tam myslivci šourali za zvěří. Podle Etymologického slovníku jazyka českého je původ slova třeba hledat v německém schurren - "hřmotně a stranou" - choditi jako při kulhání (6). Podle dalšího výkladu téhož slovníku: "šourek - jen v češtině, praslovansky šurь - kožený obal, pytlík", což se asi díky Josefu Jungmanovi dostalo i do lékařské vědy.

  Příjmení Švábenický je známé již z poloviny 12. století. Marie Švábenická, (snad sestra velmože Miroslava z Cimburka, mylně považovaného za držitele turnovského hradu (7)) - tehdy musela za svého manžela daného olomouckým biskupem Jidřichem Zdíkem do klatby, postavit v Církvici u Kutné Hory kostelík. Kombinace jmen "Marie Švábenická" existuje dodnes. V Praze jich je třicet. V Litvínově, Č. Budějovicích a Kutné Hoře tři. V Turnově máme Marii Švábenickou jedinou, zato s příbuznými v Kutné Hoře, odvozujícími svůj původ od šlechtického rodu na Moravě.

  Jména majitelů mnohdy převzala i jejich stavení, a to často bez ohledu na to, zda se jednalo o jméno křestní nebo příjmení. V Železném Brodě známe Velovsko, Jechovsko, Grosovsko ...ale také Klemencovsko podle Klemence Hádka. Pražské kino Svět nezískalo název, protože ukazovalo obrázky ze světa, ale podle jména majitele, podnikatele Světa. Podobně se podle majitelů nazývají pozemky - pole nebo louky. Tyto názvy většinou dlouho přežijí rod původního majitele. Kdo dnes na Pelechově něco tuší o rodině Hulasových, podle které se zdejší kopec nazývá Hulaska. (Hulas = Holas) Na Bítouchově podle jména majitele Housy známe svah Housovák. V Karlovicích je pole Markovsko, nazvané podle rodiny Marků, vlastnící je do poloviny 18. století. Pod Prackovem je malý kousek louky zvaný "Sráček". "Strhlotiny" o kousek výš jsou po dešti svezlým terénem.

  Zajímavé jméno dostalo několik činžovních domů u Jizery v Železném Brodě, postavených začátkem 2. sv. války pro vystěhované obyvatele Sudet. Protože se mezi sebou nesnášeli a hodně hádali - "rafali" - říká se tady Rafanda.

                      ____________________________________________________________________

  Podle mého názoru byla při posuzování příjmení úplně opomenuta další možnost jak je rozdělit, a to podle územního rozšíření. Zjednodušeně řečeno - jedná se o dvě skupiny. V první jsou příjmení vyskytující se bez výrazného maxima celkem pravidelně po celém státě. Téměř vždy se jedná o jména velmi stará, mající původ dávno před Josefinským patentem. Druhou skupinou jsou příjmení novější, vzniklá v určitém místě, která se ještě nestačila rozšířit příliš daleko. Pokud se stejné příjmení vyskytuje ještě někde jinde, bývá to většinou jen v malé míře a díky tomu, že se někdo někam přiženil či přistěhoval. Celkem spolehlivým prostředkem pro pátrání po těchto příjmeních je telefonní seznam - "Zlaté stránky". (ZS). Vhodnější je nějaké starší vydání z doby, kdy byl seznam ještě rozdělen podle měst. Tam je možné jednodušeji odhadnout rozšíření jednotlivých příjmení a jejich hustotu - já sám používám ročník 2002. Někdo možná namítne, že ve Zlatých stránkách jistě nejsou všichni nositelé toho kterého příjmení, případně, že všichni nemají telefon. Domnívám se, že pro posouzení poměru rozšíření určitého jména v různých oblastech tento seznam velmi dobře poslouží. V současné době je možné nalézt rozšíření příjmení na webu www.kdejsme.cz. Statistika podle ZS je přesnější, ale také podstatně pracnější.

                        -------------------------------------------------------------------

  Příkladem takového místně silně zastoupeného příjmení je Drahoňovský, které se podle Zlatých stránek na Turnovsku vyskytuje více než padesátkrát, kdežto na daleko větším Liberecku pouze sedmkrát. Ze šestnácti Drahoňovských, uvedených v semilské části Zlatých stránek, žijí téměř všichni v Lomnici nad Popelkou.

  Dlouho jsem věřil jejich tvrzení, že nejstarší zmínka o jejich rodu je v berní rule z roku 1654, kdy se v ní uvádí Matěj Drahoňovský, usedlý ve vsi Drahoňovice za Hrubou Skalou nedaleko Turnova. Tehdy, za Albrechta z Valdštejna, sem podle rodového ústního podání přišel prapředek Drahoňovských z Polska a přijal jméno podle osady, kam byl usazen. Ta podle některých názorů získala jméno podle slova "draha", znamenající cestu. Tento název, dost rozšířený na Bozkovsku, jsem ale v okolí Vyskře, kam Drahoňovice patří, nikde nezjistil. Místní podání ve vsi mluví o držiteli tamní tvrze, Drahoňovi, a o osadě, původně Drahonicích, podle které se obyvatelé nazývali Drahoňský. Překvapující pro mě tedy byla zmínka o knězi Joanu Augustinu Drahoniovském z roku 1656, kterou jsem při pátrání po historii Sezemic objevil v tamní Pamětnici. Historii jména i rodu Drahoňovských to posouvá hlouběji do minulosti.

  Jestliže se na jednom místě vyskytuje více stejných příjmení, nastává v podstatě stejná situace, jako když lidem přestalo stačit jedno jméno. Jednotlivci i rody dostávají další jméno - přídomek, nebo, jak se někdy říká, příslepek.

  Drahoňovští se z Drahoňovic několika větvemi postupně rozšířili do kraje. Přes Hrubou Skálu se dostali do Turnova. Přes Stěpanovice na Volavec, dále na Chlomek, potom do Bělé, Sekerkových Louček, na Dubecko a do Křečovic. Jméno Drahoňovský se vyskytuje i v Tatobitech. Jsou tu Drahoňovští "Koňařovi", ti mívali koně, a snad se i jejich prodejem zabývali. Z jejich rodu vzešli Drahoňovští ze Želech a z Lomnice nad Popelkou. Dále jsou v Tatobitech Drahoňovští "Na Mezhoři" (Mezihoří) a ve mlejně, tedy "Mlejnský". Všichni tito Drahoňovští jsou zřejmě potomky Jakuba Drahoňovského (1809-1866), jehož otec Václav byl zakladatelem rodu Drahoňovských na Chlomku. Jakub si s manželkou Kateřinou (roz. Vlčkovou) v roce 1828 zakoupil v Tatobitech 16 jiter pole od Václava Drozena. Tomuto poli se říkalo Skebrovsko (podle Matěje Skebry), a po něm tento přídomek dostal i rod majitelů pozemku. Kronika Drahoňovských z Chlomku o tom píše: "Po třicetileté válce byla bída a drahota a tehdy Matěj Skebra (č. 16) dal pole za bochník chleba a podmáslí předku Václava Drozena (č. 6). Od té doby nazývalo se pole takto získané "Skebrovské". Když roku 1829 Jakub Drahoňovský na tomto poli postavil svůj statek, říkalo se tak i jemu. Potomkům zůstalo přízvisko Skebra."

  Václav Drahoňovský pocházel z Volavce a do statku č. 2 na Chlomek se do rodiny Markových v roce 1786 přiženil. (Jeho žena Anna rozená Marková byla sestřenicí libuňského jemnostpána P. Antonína Marka.) Drahoňovští ve statku na Chlomku byli nazýváni Statecký. Později bylo postaveno ještě jedno stavení za cestou, byla to "stauba", proto to byli Drahoňovští "Stauvebský" s důrazem na "U". Dále se Drahoňovští ještě rozdělovali podle bydliště na Stebeňský, Podhabřinský, z Dol, z Louček, z Dubecka a z Křečovic.

  V Tatobitech je i několik rodin Mazánkových. Takže Mazánkovi ze statku jsou Statecký, další jsou Baronovi a Hasmanovi.

  Ve Smrčí u Semil je rozšířené příjmení Plíhal. Jedna rodina Plíhalů díky sálu v domě získala přídomek "Sálecký", dalšímu se říkalo "Jiřinek", podle něho jsou tu "Jiřinkovi". Jiný Plíhal prodával textil značky Nehera - takže získal přídomek "Nehera". Dále tu jsou "Tondovi" a "Honzíkovi", další podle domu "Barácký". Přídomky vytvořené podle křestních jmen je možné nalézt i na Pelechově, kde Vozkovým se říkalo "Petříkovi" nebo "Petrákovi" či "Pepíkovi". Další Vozkovi, protože stavěli dům, tedy měli staubu, získali přídomek "Staubecký" (podobně jako Drahoňovští na Chlomku). Majitelé tří sousedících domků, přestože byli příbuzní, se psali kvůli někdejšímu přepisu rozdílně, jak Vozka, tak i Voska. Nejedlovým se na Pelechově říkalo Vítovi, Hajný nebo Nejedlíkovi. Tohle jméno existuje ještě v další variantě: Nejedlo. Podobně existuje Charouzek i Charousek, Kraus i Krauz či Krauze.

  Peštovi na Dlouhém byli dvojí: Dolní a Horní. Maryškovi měli přídomek Filipovi. Další jméno, na Dlouhém hodně rozšířené, je Salaba. Salabovým se podle bývalého majitele stavení říkalo Krůfovi. Žili tam ještě Salabovi zvaní Janovi a Kubínovi. Ti poslední se ještě dělili na Dolní a Horní. Dalším se podle zaměstnání hlavy rodu říkalo Truhlářovi. Pan Salaba měl přídomek Krůček, neboť dělal malé krůčky.

  Ve Vesci pod Kozákovem je hojně rozšířené jméno Votrubec. Jsou tu Votrubcovi Hoření, Dolení, Hřebenský, Podškolský. V Prackově byli "Vodskalský". Tesař Hlubůček měl přídomek Pumpař. Další Hlubůček z Klokočí byl "z Obory". Petr Lamač z Loktuš č. 30 měl přezdívku "Krunský". Hejduk ze stejné vesnice byl "Záchlívecký" a Mlejnek byl "Šenkýř". Brodský byl "ze zámku" a Čermák "z polí".

  V Třebihošti žili trojí Šormovi. Ti na konci vsi byli "Zadní". Pod kopcem Hůrkou "Hoření" a Šormovi s velkou lípou na dvoře "Lipský".

                                                            ____________________________________________________________

  Velice zajímavým příjmením z našeho okolí je Klápště. Před lety jsem na ně mnohokrát narazil při pátrání po stopách starého železářství na Vrátě, v okolí Propastného a původních Koberov. Na Vrátě samotném je Klápšťů řada. Aby se mezi sebou nepletli, používají tam přídomky podle křestních jmen. Nepůjdeme tedy ke Klápšťom, ale "k Josefom" (z čehož asi vzniklo na Brodsku rozšířené příjmení Josef), "k Bohoušom", byli jsme "u Karlů" atd....

  Někdy kolem roku 1700 získal mlýn ve Smrčí u Semil Jiřík Klápště, jehož rod se zde udržel až do poloviny 20. století. Tito Klápšťovi ve smrčském mlýně byli "Mlejnský". Další Klápště "Emánek" - zvaný také "Brusikulka"- měl na horním konci Smrčí, na tzv. Okrouhlici, brusírnu skla.

  Příjmení Klápště mě zaujalo natolik, že jsem se snažil vypátrat jeho význam a původ. Podle pověsti, která se udržuje v rodině Klápšťů na Popluži, což je osada nad Propastným, byli jejich předkové zemani, kteří sem přišli z Moravy...Marné však bylo pátrání v různých soupisech podle víry, v urbářích a v Berní rule. Nejstaršího Klápště jsem až po letech objevil v kronikách obce Bozkova. V "Pamětní knize farní a místní obce Bozkova", v "Starších pamětech farní obce Bozkova" profesora J. V. Dolenského a také v "Kronice městyse Bozkova" Františka Tichánka. Je zajímavé sledovat, jak se v zápisech mění tvar jména.

  Prof. Dolenský v "Pamětní knize" uvádí Dorotu, vdovu po Danieli Klabšťovi, zemřelém mezi roky 1684-95. Autor dále zmiňuje Jakuba Klabště, zemřelého v roce 1708 ve stáří devadesáti let, který byl v letech 1686-1694 konšelem za rychtáře Čmuchálka. Zřejmě o tomtéž Jakubu Klápšťovi je zmínka i v novější "Kronice městyse Bozkova", sepsané Františkem Tichánkem koncem 50. let 20. století. Píše se tam:"Č. p. 29 - Původním držitelem byl rod Klápšťů. Mezi rokem 1654 uvádí se Jakub Klápště. Syn jeho Martin byl vrchnostenským rychtářem". (Tady asi došlo k záměně jmen i funkce. Žádný rychtář jménem Martin Klápště není v kronikách uveden. - L. Š.) Ve "Starších pamětech farní obce Bozkova" mezi roky 1630-1650 prof. Dolenský uvádí:"...sousedé bozkovští Vávra Klabský (Klabště)...". Příjmení Klabský se koncem 17. století změnilo na Klabště. V"Pamětní knize" J. V. Dolenského je o tom zajímavý zápis:"Ondřej Kubův (grunt) - příjmí v vrchnostenské kanceláři to v XVIII. století (minulém), přeměněno v Kouble, (Jména Kubův i Kouble mají původ ve jménu Jakub.) jako Klabský na Klabště aj.", po několika řádcích následuje: "...Vávra Klabský. (Koncem 17. století již Klabště.) Jediná paměť na tento rod je vršek zvaný Klabšťův za Skalkou na cestě k Jesennému." Vávrou Klabštěm zřejmě tento rod v Bozkově neskončil, neboť Tichánkova kronika ještě v roce 1740 uvádí Jana Klápště v č. p. 39.

  V kronice vrátského kronikáře Petra Hořeního je záznam o tom, že: "... Karel Klabstie, No5 Koberow, LP 1767 dne 26 února, ujal a koupil chalupu ve vsi vrátský...". Rod Klápšťů v tomto stavení č. 5 žil nepřetržitě až do první poloviny 20. století. V zápise se jedná o původní Koberovy, které měly šest stavení ve svahu v údolí Koberovského potoka od Propastného směrem nahoru. Byly jednou z vrátských osad, proto ve vsi vrátský. Dnešní Koberovy stojí převážně na loučských parcelách a počínají v místě, kde původní končily.

  Podíváme-li se do Zlatých stránek, uvidíme, že největší výskyt příjmení Klápště je v Jablonci nad Nisou a dále v pruhu vesnic na jih od Jizery mezi městy Semily a Turnovem. Jablonec, ve kterém je více jak čtvrtina uvedených Klápšťů, se ze statistiky trochu vymyká. Zřejmě se jedná o potomky nějakého Klápště, který se sem kdovíjak dostal. Vznikla tu dost izolovaná skupina nemající návaznost v nejbližším okolí Jablonce, kde se toto příjmení jinak prakticky nevyskytuje. Na rozdíl od Jablonecka jsou ostatní Klápšťové celkem pravidelně rozšířeni v řadě vesnic od Semil přes Slanou, Chuchelnu, Smrčí, Dluhý, Koberovy, Vrát, Prosíčku, Líšný k Malé Skále a Turnovu. Nevýrazné maximum je kolem Vrátu v prostoru mezi Prosíčkou (což je další z vrátských osad) a Dluhým. Přes uvedené vesnice vedly dávné komunikace ze Semil do Turnova a jméno se zřejmě rozšířilo podle nich.

  Je otázkou, jaká je souvislost mezi příjmeními Klabský a Klabště. Podle mého názoru jsou obě významově rovnocená. Pouze u slovního základu "klab..." byla zaměněna přípona "...ský" za místní nářeční příponu "...ště".(8) Příjmení samotné má zřejmě původ ve zvukomalebném citoslovci "klap" podle nějakého klapání. Člověk, který v místě, kde něco klapalo, tedy nářečně v "klapišti", žil, nebo pracoval, byl nazýván Klabský nebo Klapský, tedy nářečně "Klabště", či "Klapště". Co se týče pravopisných variant Klabstie, Klabště, Klapště, případně Klápště, ty byly způsobeny rozdílnými zápisy původně fonetického znění z citoslovce vzniklého jména.

                                                                      ----------------------------------------------------------

  V Sobčicích u Hořic žije již několik staletí rod Slámů. V pověsti zaznamenané paní Jarmilou Žitnou se o původu jejich rodu vypráví: "Kdysi, někdy v 17. století, tady kolem procházela skupina italských (vlašských) řemeslníků. Italští odborníci - stavbaři, architekti, kameníci atd. tehdy pracovali po stavbách celé Evropy. Jakási žena z jejich skupiny zanechala pod lípou na otepi slámy malého chlapce. Nalezl ho z pole se vracející muž se ženou. Chlapce vzali a odnesli na faru:"Pane faráři, pod lípou jsme našli děcko, na slámě leželo." "Jakpak tě asi pojmenuji?" ptá se farář sám sebe a do matriky píše: Stramenius - Sláma.". (9)

  K hodně rozšířeným a zřejmě starým českým příjmením patří Karásek, což je odvozenina z názvu ryby karase. Karásek byl ale také druh pečiva, pleteného z proužků vánočkového těsta sypaného mákem. Toto příjmení je hojně zastoupeno v řadě vesnic podle silnice vedoucí od Radvánovic přes Vyskeř do Kacanov. Na Vyskři, kde podle místního podání bylo osmnáct rodin Karásků, jsou přídomky proto považovány za samozřejmou součást jejich jména, a bez nich není možné se mezi Karásky orientovat. Například při dotazu na Emila Karáska se vás tam zeptají: "...a jak se ten Karásek jmenuje???" "Vokolnický". Odpověď zní: "Jo, tak ten bydlel dole, pod vsí. Říká se tam u Cestářů". Dole pod vsí je několik stavení a cesta tam tvoří oblouk - jde "vokolo"- odtud "Vokolnický" Karásek. Emil Karásek cestářil, a tak se tu také říkalo "U Cestářů". Jeho syn pracoval jako kameník a podle toho rodina získala další přídomek: "Kameníkovi".

  V Kacanovech žije Vlastimil, "Vlastik" Karásek, podle zaměstnání mu tady říkají "Čalouník". Jako rodina jsou to Karáskovi "Z vily". Pan Karásek pochází z Vyskře z rodiny Karásků - "Kolářů" nebo "Kolaříků". Jeho děd kolařil a tento přídomek jim zůstal dosud. Jejich stavení na Vyskři stojí v uličce plné Karásků. Poslední nad cestou byli Karáskovi - "Šrámkovi". Protože jejich stavení bylo poslední, zadní, říkalo se jim také "Zadský". Přídomek "Šrámek" získal jeden z jejich předků pro svou zbožnost podle prvorepublikového člena vlády monsignora Šrámka. Otec tohoto Karáska "Šrámka" byl švec, měl přídomek "Flok". Rodině se říkalo "Ševcovi". Další, tedy druhou chalupu odzadu, měli "Kolářovi". Podle místního čediče se tady říká "V kamení", díky tomu získali Karáskové ve třetím stavení přídomek "Kamenský". Jednomu z nich se kdysi říkalo "Písmák", protože uměl psát a psával lidem dopisy. Učitel Karásek, syn z rodiny Kamenských Karásků, dostal přídomek "Školský".

   Karásek "Mysliveček" chodil s flintou na hony. Bydlel v oné uličce pod cestou a pocházel z rodu Karásků "Předských", tedy předních. Předtím nežli Karáskovi "Předský" koupili "Myslivečkovi" dům pod cestou, jej měl pronajatý jiný Karásek, pocházející "z Chlumu". U "Předských", protože mívali velice čisto a uklizeno­ - tedy jako na zámku ­- se říkávalo "u Zámeckých".

  Dále byli Karáskovi "U kostela", Karásek "Pošťák" a také "Hrobař". Karáskovi na návsi se říkalo "Pítka" podle "pítky", tedy pětky, na domě. Na horním konci vsi u hřiště bydlel Karásek "Hlinovnický" a o kus dál "za Hůrou" koupil pozemek Karásek "Bláťák", také zvaný "Bezprsťák". Rodina, ze které vzešel, bydlela na Vyskři "Na blátě". Stavení, které "Bláťák" za Hůrou postavil, stálo v břehu, v "Bříšti", a podle toho se mu ještě říkalo "Břišťák". Další Karásek žil "na Prdlantě", což je místo nad Žehrovkou proti Vyskři, a protože hrával na basu, říkalo se mu "Basař". Karáskovi na "Pokličce" pod Lažany byli potomci Zadského Karáska Šrámka.

  Zvláštním způsobem vzniklo příjmení Šorejs, na Vyskři patří k velmi starým a rozšířeným. Jeho vznik nám naznačuje nápis na starém, nedávno opraveném náhrobku, vlevo od vchodu vyskeřského hřbitova. (r. 2006) (obr 102 Starý kostel na Vyskři) TitulekNejprve zkráceně nahlédneme do pověsti o Vyskři: "Někdy v letech 1432 - 1436 vládl na Troskách Ota z Bergova, který činil sousedním malým šlechticům různá příkoří. Se svými zbrojnoši se také pokoušel dobýt mladějovskou tvrz. Protože obránci byli v zoufalé situaci, vydala se dcera vladyky Ctibora tajně do Turnova pro pomoc. Poblíž Vyskře zbloudila z cesty a jata velkou úzkostí padla na kolena a vroucně se modlila ke své patronce, sv. Anně, aby jí dala vnuknutí, kudy jíti má. Když tu slyší shůry hlas: "VIZ KEŘ dcero má a doufej..." Vrátíme se k náhrobku. Jména rodů Andělů a Šorejsů s příslušností ke gruntu č. 1 a letopočet 1876 potvrzují jeho stáří. Několikařádkový nápis v čelní ploše nám sděluje:

          VIZ-KEŘ šest prutů tři haluze

         jichž vrchnostenská iluze

        v Schou Rei(?)s svrhla z Eliáš,

        tak nazván prý praděd náš.

  V posloupnosti majitelů vyskeřského gruntu č. 1 je do roku 1704 uvedena Dorota Eliášová. Po ní je mezi lety 1704 a 1755 uveden Václav Eliáš - Šorejs. Šorejs toho jména první.  Toto příjmení zřejmě vzniklo jako vrchnostenská zlomyslnost, která překřtila Václava Eliáše na Šorejse, německy psáno "Schou Rei(?)s". Pokusíme-li se je přeložit do češtiny vidíme: "Schou" = dívej se! nebo podívej se! řekli bychom Viz!. Je to rozkazovací způsob od slovesa "schauen", pohlížet, hledět. "Rei(?)s" je zřejmě nepřesně napsané slovo "Reis". Není to nic neobvyklého, někdejší kameníci gramatiku příliš neovládali, ani českou, natož německou. Možná tam původně byla napsaná dvě "s". Podle některých starších slovníků se slovo "das Reis" psávalo s tzv. ostrým "S" na konci, které se někdy přepisuje jako "ss". "Das Reis" je německý výraz pro proutí, snítku, větvičku, v přeneseném významu keř. Takže přezdívkou "Schou Reis - Šorejs", volně přeloženo "Viz keř", si vrchnost Václava Eliáše asi trochu škodolibě označila. 

                 ______________________________________________________________

   Za pomoc při psaní této části o Vyskři je třeba velice poděkovat paní Aničce Douděrové z Vyskře, za svobodna Egrtové. Její manžel byl po matce z rodu vyskeřských Šorejsů.

                                 ....................................................................................

Literatura - poznámky:

1) Kol. autorů Ústavu pro jazyk Český: Čeština všední i nevšední, Academia, Praha 1972, část III.

Šmilauer Vl.: O jménech a příjmeních

2) Matrika Turnov, 5286 fol. 108v, 119v

3) Šourek L.: Za tajemstvími kraje kolem Jizery, str. 137

4) Hejdová Dagmar: Art vitrariaI,. roč. (snad) 1968/69

5) Šimák J. V.: Sborník okr. Ž. B., roč. IV, 1928, Soupis osob podle víry na statku Navarově r. 1651

6) Holub J., Kopečný Fr.: Etymologický slovník jazyka českého, St. Nakl. Učebnic, Praha 1952, str. 373

7) Šourek L.: Za tajemstvími kraje pod Kozákovem I, str. 10

8) Šourek L.: Za tajemstvími kraje pod Kozákovem I. str. 28

9) V pověsti zapsané paní Jarmilou Žitnou se uvádí strobelius, což je zřejmě špatně, neboť sláma se latinsky řekne stramen