Vladislav Studnička, básník, sběratel historie
-------------------------------------------------
Dalibor Matouš, kubistický malíř, žák Emila Filly
----------------------------------------------------------------------------
S panem učitelem Studničkou jsme se seznámili úplně náhodně, když moji dceru Gábinu učil výslovnost. Sblížily nás podobné zájmy o kulturu, fotografování a zdejší regionální historii. Mimo jiné sepsal historii bukovinských osada. Nevídali jsme se příliš, byla to většinou jen náhodná setkání někde ve městě nebo na nádraží, ale stále jsme o sobě věděli. Tykat jsme si ale začali až po mnoha letech, nedlouho před jeho smrtí. Vláďa s panem Polmanem z Malé Skály byl v té době také spolutvůrcem mnoha výstav v pavilonu na Malé Skále, kde se prezentovala celá řada řada malířů. Dalibora Matouše ale strana a vláda nepustila vystavovat ani tam. Výstavy se později přestěhovaly do Boučkova statku, kde vznikla Jírova galerie.
Vláďa Studnička byl známý i jako sběratel a autor spousty krásných půvabných říkánek pro děti. Mnoho z nich využíval i ve svém zaměstnání logopeda. Počet sešitků říkánek, které vydával pod názvem "Studničkova studánka", převýšil padesátku. Nevím, kde se ty krásné věci v člověku, který nakonec nedokázal obejít stavení, neustále rodily. Byl to talent nebo poslání? No, posuďte sami:
Jaro se vrátilo na sluníčku
my si jdem, paňmámo, pro krasličku.
Dáte-li krasličku, že se známe,
písničku vám za to zazpíváme.
Mějte se, žijte si, nestárněte,
ať se vám podaří, co jen chcete
-----------------------------
Mému seznámení s malířem Matoušem pomohla náhoda. To bylo tak. Ve městě jsem jednou potkal pana učitele Studničku, v podpaží nesl v papíře zabalený menší obraz. "Kam jdete?" optal se mě. "Tak, domů." "Jdu k Matoušovi. Jestli nepospícháte, pojďte se mnou." Samozřejmě jsem měl času dost.
Malíř měl atelier v malém domku ve dvoře veliké vily u křižovatky před Židovským hřbitovem. Topilo se v kamnech, voda se donášela v kbelících. Ze stěny proti dveřím na příchozí shlíželo odhalené lidské pozadí s očima. Po stěnách a na stojanu Matoušovy obrazy. Kouknul na nás, neznal mě, moc jsem ho nezajímal. Studničkovi povídá: "Co to neseš?" Ten rozbalil papír, objevila se kresba tužkou. Nějaké pole s kukuřicí nebo s čím. Malíř si povzdechl: "Á, Bouda, to by se lepší prodávalo." Chodil jsem se k němu občas podívat. Doma dodnes chovám několik PF z té doby. Mám je jako vzácnou relikvii zavěšené v rámečcích u krbu. Dva roky po té poslední Dalibor Matouš zemřel... Po mnoha letech jsem se seznámil i s jeho dcerou Vlastou i manželkou Ludmilou, obě jsou také uznávanými malířkami. Druhá, postižená dcera Milada vytváří půvabné "art brut" gobelíny (2016).
-------------------------------------