Pelechovské bahenní lázně
Psáno pro sborník "Od Ještěda k Troskám" č. 4/2022
Když mi před časem paní Markéta Ježková nabídla k prohlédnutí Knihu hostí, přesněji řečeno Hlavní knihu pelechovských bahenních lázní, myslel jsem, že je to vtip. V této vesničce nedaleko Železného Brodu ani vody není příliš. O vtip ale nešlo. Potřebné bahno do lázní, založených jejím pradědečkem Josefem Bartošem starším, vozili z Piešťan. Paní Markétka mi k tomu napsala: "Praděda se na Pelechov přiženil do rodiny Josefa Nejedla v č. p. 17 a lázně provozoval se svou ženou Annou v domě č. p. 10, který si postavili. Anna, to byla moje milovaná prababička! Četla mi pohádky a krásně si se mnou o nich povídala. Ty koupele jí ale nedělaly dobře (což je zvláštní) a měla těžkou artrózu. S pradědečkem Bartošem nežila, byli rozvedení. Z manželství měli dva syny. Mého dědu Josefa Bartoše mladšího, který v Semilech založil Waldorfské školy, a strejdu Jiřího Bartoše, žijícího s rodinou na Pelechově." Markétina matka, dcera Josefa Bartoše mladšího i ostatní pelechovští Bartošové patří k Paloucké větvi (někdy Palouecké, z Palouků, což je část Koberov), oddělené zhruba v roce 1897 od starého vrátského rodu Bartošů. O něm jsou první písemné záznamy vztažené k tamnímu stavení č. p. 7 již k roku 1659, kdy jej získali od Jakuba Kozla. Předpokládá se, že rod existoval již před třicetiletou válkou v roce 1615, ale v jiném stavení. Další, líšenská linie vrátského rodu Bartošů vznikla koupí mlýna v Líšném někdy kolem roku 1790. Dnešními jejími potomky jsou Bartošové ve Splzově.
O vzniku lázní jejich zřizovatel Josef Bartoš v rodové kronice píše: "....V roce 1925 začali jsme se stavbou vlastního domu a brusírny. V roce 1926 jsme se do nového domu č. p. 10 v Pelechově (ve Skalicích) přestěhovali.... Práce bylo mnoho, za rok jsme stavěli další velkou brusírnu a dva velké vodojemy. Připojili jsme se na elektrickou síť a městský vodovod..." V úbočí údolí Smrčského (Prosečského) potoka je dosud možné najít pozůstatky dvou samočinných čerpadel, "trkačů", dopravujících vodu k vrcholu kopce. Domnívám se, že právě ony zásobovaly uvedené vodojemy. A opět Josef Bartoš: "Světová hospodářská krize zasáhla náš sklářský průmysl tak, že výroba byla téměř zastavena. Nebylo hotových peněz, neb vše bylo použito do investic. Ze staré brusírny v našem domě jsme zřídili zdravotní lázně podle vzoru lázní Dr. Fajfara v Praze Nuslích. Já i Anči byli jsme v tomto ústavě vyškoleni a při schválení našich lázní byli jsme zemskou zdravotní komisí vyzkoušeni. Dle anthroposofické léčebné methody zařídili jsme kaštanové koupele, pěnové dle sanatorií v Drážďanech. Mimo v léčení rheumatismu, zvláště velkých úspěchů docílili jsme v léčení obrn a různých ochrnutí těla, neboť bylo léčeno na základě působení etherických, tvořivých sil v člověku dle anthroposofie." Lázně byly umístěny v postranním křídle na zadní straně domu. Středem jejich protáhlého prostoru vedl betonovou podlahou žlábek odvádějící vodu přeteklou z van (kádí ?). Ty byly umístěné vždy dvě a dvě proti sobě, situované delší osou ke středu místnosti. Přívody vody byly na venkovní stěně u každé van.
Hlavní kniha pelechovských lázní je v podstatě mohutný sešit. Čistá váha - skoro pět a půl kilogramů. Úvodem se v ní píše: "Hlavní kniha tato jest rozměru 51,5 x 47cm = 2420,5 cm2, 2420,5 x 100 = 242050, 242050 : 5040 (?) = 49 archů. To jest kolek Kč 49 pro firmu Josef Bartoš, Pelechov. V Železném Brodě, dne 19. března 1930. (Podepsán) Josef Bartoš"
Přestože se v knize vznik lázní uvádí již v roce 1930, první záznamy skutečného provozu jsou až z roku 1934, kdy prvním klientem, přesněji klientkou, byla paní Poráková, choť notáře, která nastoupila 14. února. Pátým klientem byl dříve uvedený Josef Nejedlo, tchán zřizovatele lázní. Za první sezónu do 12. října 1934 se v lázních vystřídalo 104 osob. Další roky se množství klientů postupně snižovalo, v roce 1935 to bylo počínaje dvacátým čtvrtým lednem 94 osob. V roce 1936 jich bylo v čase od 16. dubna do 22. září pouze 54. Mezi nimi byla 15. června i paní Anna, manželka zřizovatele Josefa Bartoše staršího, právě ona ale lázně fyzicky provozovala. Rok 1937 byl o něco lepší s účastí 68 klientů v rozmezí od prvního června do října. Rokem 1938 záznamy v Knize hostí končí. Od 1. června do 6. září se tam léčilo pouze 41 osob. Z toho se asi nedalo vyžít. Dovážet bahno až z Piešťan také nemohlo být laciné. Kritický pro lázně se časem stal i kloubní reumatismus paní Anny, který se přes veškerou péči nedařilo zlepšit, a ona zřejmě jejich provoz přestávala zvládat. Po zániku lázní se prostory využívaly pro potřeby obce křesťanské, jejíž antroposofické učení na Pelechov přivedl Josef Nejedlo již koncem 20. let. Vodojemy se časem přestaly užívat a z jednoho vznikla garáž.
Dům č. p. 10 byl v roce 1953 znárodněn. Původní majitelé tam sice mohli zůstat bydlet, do roku 1991 však platili nájem firmě Železnobrodské sklo. O tom, jak ze strany firmy vypadala péče o dům, by se dalo vyprávět.
----------------
Lékařů se v pelechovských lázních střídala celá řada. Dovolím si je tady aspoň uvést: Hlavním lékařem byl brodský lékař dr. Max. Kaiser. V zápisech je nejvíce uveden a právě on každou stranu zápisů v knize závěrem signoval. Dále zde působili lékaři Al. Kazda, J. Jakubec, V. Voráček, A. Vojta ze Semil, Birken, Vindyš a Koťátko. Zprvu jsem si myslel, že jejich působení se lišilo podle jejich specializace, po podrobnějším prozkoumání zápisů jsem tuto myšlenku zavrhl. Pro úplnost jsem počet zásahů jednotlivých lékařů spočítal. Přesvědčivě vede dr. Kaiser, počet jeho ordinací několikrát přesahuje součet všech ostatních. Dalším je dr. Al. Kazda s 15, V. Voráček se 13 zásahy, Al. Vojta a Vindyš se 6, Birken se 4, Vlasák se 2 a Koťátko s jedním.
V lázních se léčilo teplými bahenními zábaly, používanými při onemocněních pohybového aparátu, při gynekologických problémech a při onemocněních dýchacího ústrojí. Zábaly pomáhaly ipři onemocnění kostí a kloubů. Teplem bahna dochází k prokrvení, a tím ke vstřebávání chronických zánětlivých infiltrátů, změkčuje se vazivo, uvolňuje se kosterní svalstvo i hladká svalovina vnitřních orgánů. Bahno má celkově protizánětlivé účinky. Zábalů je mnoho druhů - rašelinové, parafinové, skořicové - užívají se podle konkrétní diagnózy. Příkladně kaštanový zábal pomáhá při léčbě křečových žil, ale také ulehčuje vylučování moči při zvětšené prostatě. Při hypertrofii prostaty se také užívaly koupele uhličité a radiové (??) - Radiosolo. Dalším léčebným prostředkem byla horkovzdušná skříň a lázně světelné, což bylo nahřívání tělesných partií mohutnými žárovkami. Do koupelí a na plátěné zábaly se často používal Solfaton s 40% síry, pomáhající při revmatismu, dně, bolestech svalů a kloubů.
Nějak jsem ze zápisů nepochopil, proč hodnota krevního tlaku - tady nazývaná "tenze" - je v knize uvedena jen u některých pacientů, přestože tlak s nadváhou patřily k nejčastějším problémům. Vzhledem k tomu, že u sledovaných osob byly zaznamenány jak malé, tak velké hodnoty tlaku, jedná se nejspíše pouze o informaci a údaj nesloužil pro nějakou léčbu. Podotýkám, že v tehdejších zápisech je proti naší zvyklosti pořadí tlaků uvedeno opačně. Překvapením pro mě bylo vidět "tenze" některých osob: 100/260, 100/230 (tep 90), 125/225, 100/230, 95/200, 90/190. No comment. Lékařská věda přece jenom od té doby pokročila. Jména klientů jsem ale raději vynechal.
Co se týče počtu pacientů, nejhojněji je zastoupen Železný Brod, a to sto šedesáti čtyřmi klienty. Druhé jsou Semily s třiceti dvěma. Třetím jsou s deseti osobami Bratříkov s Brodcem. Osm jich má Smrčí u Semil. Následuje Pelechov, Jesenný a Zásada se šesti. Alšovice, Koberovy, Loužnice, Plavy a Turnov s pěti. Po čtyřech klientech mají Držkov, Pipice, Lomnice n. P. a Vysoké n. Jizerou. Po třech přišlo z Dlouhého, Hrubé Horky, Chuchelny, Horské Kamenice, Pardubic a Vrátu. Po dvou klientech dorazilo z Čisté u N. Paky, Libštátu, Velkých Hamrů, Podmoklic (Sm), Poříče (Ž. B.), Proseče a Tanvaldu-Šumburku. Po jednom z Bystré, Dvora Králové, Haratice, Malé Horky, Huntířova, Jílového, Líšného, Mukařova, Ohrazenic, Popelnice, Přepeř, Smrčí u Turnova, Sněhova, Střešovic, Střevelné, Svárova, Vesce, Vlastiboře, Vranového, Záhoří a Prahy (Dejvic, Smíchova a Žižkova). Dva klienti byli pražští občané toho času přihlášení v Železném Brodě.
Zajímavé je také sledovat zápisy týkající se jednotlivých pacientů, pocházejících většinou z tzv. středních vrstev. Právníci, ředitelé škol, učitelé, obchodníci, majitelé obchodů, restaurací a hotelů, případně jejich manželky. Zastoupeni jsou i řemeslníci, skláři, brusiči skla nebo kamenů, truhláři, zámečníci, řezníci. Rolníci tvořili jen malou část klientely.
Prohlížím - li si tuto knihu záznamů, jako bývalý Broďák vidím mnoho známých jmen. Vpředu uvedené jméno "Porák" je jedním z nich, moji předci s nimi dokonce čas bydleli v jednom domě v Jirchářské ulici. V rodině jsme ale říkali "Notářovi, u Notářů". Klientů se jménem Šourek nebo Šourková v ní je celkem pět, čtyři z nich žili v Držkově nebo Zásadě. V záznamech často uváděný vyšetřující lékař dr. Kaiser mě, coby malého kluka, též léčil. Znal jsem i v knize uvedeného doktora Vlasáka. Kde že ty časy ale jsou.
---------------------------
Závěrem bych rád upřímně poděkoval za pomoc členům širší Bartošovy rodiny Nadě Bartošové, Janě Hajné (roz. Bartošové), Markétě Ježkové a Jiřímu Truhlářovi, bez nichž by tohle dílko nevzniklo.