Horáček Jaromír
Zakladatel a vedoucí divadélka Kompas, pedagog, kulturní pracovník
-------------------------------------------------------------------
Jak jsme hledali krásu - vzpomínka na pana profesora
(Zkráceno - L. Š.) Pana profesora Jaromíra Horáčka si turnovští spojují s jeho působením na turnovské jedenáctiletce, později střední všeobecně vzdělávací škole. Dnes už se jí opět říká gymnázium. Právě tady založil a pomáhal vytvářet legendární studentské divadélko Kompas. To v nelehkém období umožňovalo studentům alespoň nějakou tvůrčí svobodu. V roce 1970 byl nucen ze školy odejít z politických důvodů a až do důchodu působil na Střední zdravotnické škole. Tam na divadélko na Kompas volně navázal studentským souborem Mandragora
Od roku 1980 po dlouhých 12 let připravoval pan profesor pro své spoluobčany dnes již legendární Barevné středy. Jedno sto třicet oblíbených kulturních podvečerů odlišných šedi normalizačních dní. Mimo to se Jaromír Horáček věnoval spisovatelské činnosti.
Když se před Vánocemi 1999 v Městské knihovně Antonína Marka v Turnově křtila kniha Hadí štěstí, sešli se v dětském oddělení bývalí žáci kolegové a přátelé, aby knížku krkonošských pověstí doprovodili na cestu ke čtenářům. Pan profesor tehdy při autogramiádě vepsal do každé knížky "Srdečně i za tatínka". O rok později vydala knihovna sbírku veršů téhož autora nazvanou Hledání krásy. Při jejím křtu jsem autora požádala o rozhovor. Sešli jsme se několikrát během let nad stránkami rodinných kronik a stovkami fotografií. Část z poutavého vyprávění Vám teď přináším:"Narodil jsem se v Jilemnici v roce 1924. Tatínek byl neobvykle vzdělaný. Byl to Pan učitel. Ač pocházel z velmi skromných poměrů, měl aprobaci ze sedmi předmětů. Můj dědeček byl švec, babička prodávala mléko a oba velmi toužili po vzdělání. Nebylo jim dopřáno. I když každý haléřek museli obrátit, umožnili vzdělání oběma svým synům. Dědeček i z toho mála dokázal našetřit. Představte si, švec a kupuje domů knihy. A ne ledajaké. Třeba Palackého Dějiny. Velmi ho ovlivnila tovaryšská zkušenost v rodině spisovatele Jana Weisse. Naše větev rodu Horáčků vděčí za své zázemí, touhu po vzdělání a vztah k umění z velké části právě dědečkovi. Tatínek studoval v Hradci Králové spolu s otcem Jiřího Šlitra. Chodili spolu na učitelský ústav v Hradci Králové a spolu také bydleli. Zachoval se jejich studentský deník. V něm měli zapsané heslo: "Každý den musí býti švanda." A také si jich tam několik zapsali. Já jsem studoval na jilemnickém gymnáziu. Měl jsem řadu báječných spolužáků, kteří později působili a mnozí ještě působí, v kulturním životě. Byli jsme takový literární ročník. Dobře půl tuctu mých spolužáků psalo i publikovalo verše. Magda Novotná, Josef Janoušek, Blanka Slavíková, Miluška Londová, Zita Dvořáková... Milovníci pohádek znají televizní scénáristku Annu Juráskovou. A až do začátku okupace byl naším nezapomenutelným kolegou legendární Jiří Šlitr. Vlastně jsme se sešli po generaci. Opět v jednom ročníku Šlitr a Horáček .
Díky skvělému panu profesorovi, který se jmenoval Vladimír Václav jsme získali vztah ke Karlu Čapkovi a mnoha jiným velikánům naší literatury. Byly to krásné časy. Leč Šlitrovi museli odejít hned po Mnichovu do Rychnova proto, že otec Šlitr byl kantorem na menšinové škole. A v těch zlých dobách se Němci za takovéto aktivity mstili. Bylo to velmi složité období... Pravda je, že nám Jirka zmizel na dlouho z očí a vrátil nám ho až Semafor, světový úspěch Laterny magiky a výstava kreseb. Dlouhá léta potom se mnou Jiří Šlitr udržoval kamarádskou korespondenci. Pár jeho dopisů jsem uložil v Jilemnickém muzeu .
Co v té smutné době plné bezpráví a nacionalismu čekalo Vás? Nás čekala ještě studentská léta, ale jenom do sexty. Za protifašistickou provokaci nám gymnázium zavřeli. Psal se rok 1943. Sedm kluků bylo vyloučeno a my zbývající jsme směli jezdit na gymnázium do Nové Paky. Novopacké gymnázium jsme zprvu pokládali za místo vyhnanství. Ani pro tamější kantory to nebylo lehké. Museli prokázat značnou osobní statečnost. Až s odstupem let jsme pochopili, co pro nás "pačtí" udělali. Tři měsíce před maturitou nás Němci totálně nasadili do zbrojního průmyslu a tak jsem vlastně nikdy nematuroval.
A jak jste tedy mohl studovat vysokou školu? Po válce, speciálně mému ročníku (1924), spočítali úředníci průměr z gymnázia a umožnili nám nastoupit na vysoké školy. Šel jsem studovat Filozofickou fakultu University Karlovy. Dělal jsem češtinu a dějepis. Přesně jako profesor Václav. Nesl jsem v sobě jeho příklad i podněty svého tatínka. Chtěl jsem být ke svým žákům jako oni bývali k nám a vést je k tvořivé práci. Dodnes je mezi mými žáky řada autorů poezie. Ty verše vznikaly ze studentské potřeby sebevyjádření stejně jako aktivity divadelní či hudební.
Kolotoč života se točil dál. V roce 1944 jsme se poznali s mou budoucí ženou Libuší. Dokončil jsem vysokoškolská studia v roce 1949 a přišla nemoc. Pro mé onemocnění jsme museli plánovanou svatbu o rok odložit. TBC není a nebyla žádná legrace. Wolkerovský případ byl mezi námi velmi živý. Rok jsem se léčil a svatba byla v roce 1950. Po uzdravení jsem dal na radu lékařů. Chtěl jsem učit, ale bylo mi doporučeno abych tři roky počkal. Dostal jsem nabídku na místo knihovnického inspektora v Turnově. A už jsem tady zůstal. Za vytouženou katedru jsem se postavil v roce 1953."
Již jsem zmiňovala, že Vaše kantorské působení nebylo zrovna procházkou růžovým sade, prožil jste řadu zvratů a změn v naší společnosti. Pomohlo vám tvůrčí psaní v těchto časech?
"Po celou dobu jsem psal verše. Jsou odrazem mého nitra a nejrůznějších období života, kterými jsem prošel. Velmi mne obohatila práce na knize krkonošských pověstí Hadí štěstí. Když tenkrát tatínek odcházel, žádal mne, abych se ujal sbírky jeho záznamů. Obával jsme se tak náročného úkolu. Napsal jsem paní spisovatelce Marii Kubátové a požádal ji, zda by se této Krkonošské edice neujala. Měla však své vlastní plány. Její dopis mi byl povzbuzením a tak jsem se posléze pustil do práce sám. Na tatínkově knize i na své básnické sbírce Hledání krásy. U obojího se mnou spolupracoval můj vnuk Pavel Trnka. Ta práce nás velmi obohatila, spojila krásnými pouty. Snad bych mohl říci, že nás velmi sblížila tvůrčí práce. Spolu jsme začali párat po historii našeho rodu, a psát kroniku, ale to už je jiné povídání."
Děkuji za rozhovor
Při zpracování rozhovoru byly použity také údaje z medailonu O poezii na zahřátí, kterým knihu Hledání krásy doprovodil Pavel Charousek.
Talli
--------------------------------------------------------------------------
Hana Talli Hlubučková - původním jménem Hana Kukeňová (na snímku z roku cca 1986 postava s kloboukem, vpravo kastelán Koucký). Svého času i reportérka místního tisku. Od mládí je vedoucí Občanského sdružení (dnes již Spolku) ochrana Klokočských skal a správcová hradu Rotštejnu, který s partou kamarádů dokázala postavit na nohy. V zimních měsících kdysi bývali častým hostem na Valdštejně. Kde ty loňské sněhy jsou...